Všední brzké ráno

3. března 2013 v 2:13 | Durcenwe |  ne-j-rock fanfiction
Anotace: Když se vezme v úvahu, že to je historicky zasazené, postavy jsou vykresleny jinak, tak je možná zbytečné uvádět, že je to ff na Kuroko no basket. Je to jen příběh z obrázku, nevím, kolik na něm mám zásluhy já.








Huňaté vločky se líně snášely na zasněženou pláň, kterou zatím nevykreslila lidská stopa a ona se jen leskla posypána hvězdným prachem. Chladivé a temné ráno. Svítilna se kolébala pod hranatou dlaní a ukazovala cestu zbloudilým a hledajícím, co se blížili k šumu vlakového nádraží. Velká lokomotiva vydechovala páru do tmavomodrého nebe chladného rána zimy roku 1941.

Vše začalo. Budoucnost naší vlasti se leskne ve válce. Podmaníme si svět.
Tak proč se neusmíváš?!
Nezpomalil, nepřestal se hnát za svobodou, za slávou, za hrdostí. Jen se ohlédl po smutné a mlčenlivé tváři svého nejlepšího přítele - nevlastního bratra.
Mladík - starší, tišší, a přece drobnější, slabší - se světlejším odstínem vlasů a zvláštníma zlatýma očima spěchal v tradičním oblečení krok za ním a díval se do země. Od toho, co se bok po boku probudili, nepromluvil a ani na něj nepohlédl. Přestože voják samotný se snažil rozloučit.
Zbylo mu jen obléknout si uniformu a uložit do kufru to nic, co v domě cizích lidí mu od dětství patřilo.
Šli vedle sebe blízko, jak se nedokázali si vzdálit. Nevlastní bratři - syn bohaté rodiny, o něhož se pokoušelo šílenství, protože věděl příliš a silný, zdravý chlapec odnikud a nikam nepatřící.
Přestali se objímat a utěšovat, když dospěli v muže a pochopili... že když chtěli se držet za ruce - nesměli, protože již nebyli děti.
Osamělí. Spolu.
Ticho tak bylo mrazivější než jejich poslední společné ráno. Nezbývala jim ani poslední hodina, kdy mohli být spolu. Než budoucnost rozsekne řetěz, jímž byli spojení a jim nezbude než doufat, že setkají se v příštím životě.
Nebo v tom popříštím.

Natáhl k němu ruku.
Zastíral touhu naposledy držet jeho dlaň ve své tím, že mu nabízel pomoc překročit železnici - chtěl jej držet, naposledy tak vřele, co nikdy předtím.
Zasvítil do jeho tváře - bál se, že by ji mohl zapomenout.
V očích staršího se leskly slzy. Vojákovi to připomenulo místo u řeky, kam chodívali v létě. Váleli se spolu ve vonící trávě a dováděli ve vodě. Drobné kapky vody se tehdy zachytávaly na řasách staršího a leskly se zlatem, tak jako slunce se vplétalo do jeho vlasů a obtahovalo tu krásnou tvář. Celý zářil v letním dni a byl pokladem.
To jediné, co voják měl a nemohl si to vzít s sebou.

Opar zářivých vzpomínek se vytratil, když průvodčí zapískal. Zbylo jen zimní ráno a loučení.

Společně zdolali železnici a dostali se na nástupiště.
Kolem lidé. Koho zajímali?
Vložil mu do rukou lucernu, již ji nebude potřebovat. A usmál se do jeho tváře, snažil se jej utěšit. Chytl ho za ruce a přitáhl k sobě blíž. Vrátím se- proběhlo mu mi myslí, a přece konal tak, jako kdyby se již vrátit neplánoval.
Přitáhl si jej ještě blíž...
A vpil se do těch neusměvavých rtů.

Až jejich polibek skončil, teprve starší k vojákovi vzhlédl. A zbyl smutného rozhovoru očí jen útržek, co říci si dokázaly s posledním odpískáním vlaku.
-Zemřeš...Nevrátíš se.-
-Zemřu.-
-Málokdo se vrátí. Prohrajeme.-
Starší znal budoucnost. Nemohl ji vyslovit. Nemohl se smát. To oči věštcovy viděly vše, a proto jen pláčou a rty mlčí.
Voják pevněji sevřel jeho ruce, aby je v následujícím okamžiku pustil. Nepatřila jim budoucnost, proto nastupoval do vlaku a neměl domov, aby v něm zůstával.
Zavřel za sebou dveře, pokračoval dál a neohlížel se. Nikdy mu nebyl věrný a teď si každou ženu vyčítal. Protože si v té chvíli přál nepošpinit jejich lásku, ať o konci tragickém se vypráví příběh, co nevybledne jako vzpomínky na jejich blízkost v kontrastu s rudou krví smrtelného lože.
Věštec, voják a válka.

Vím, že jsem měl zůstat držet tě v náručí - v celé zemi jsi pro mne jen ty důležitý -, až uvidíš smrt všech, jen ne svou. Odpusť mi.

Dvojí stopy ve sněhu k nádraží, jen jediné zpátky.

 


Komentáře

1 Reiko | Web | 3. března 2013 v 10:00 | Reagovat

Tohle celkem dost bolelo. Vzala jsem si to emočně osobně a ta bezmoc......nesnáším bezmoc.

2 Seiriel | Web | 3. března 2013 v 19:08 | Reagovat

Je to krásné, ale huh... nemám ráda když je to takovým způsobem bezmocně smutné, že prostě nejde nic dělat...

3 Durcenwe | 5. března 2013 v 9:40 | Reagovat

Myslím, že nejen takové "vyhrocené obrazy" jsou bezmocně smutné...

Jsem ráda, že se líbilo. Samotně mi to přijde něčím nedokončené, nedotažené, ale mám příliš šumu v hlavě, než abych pořádně dokázala psát a představovat si.

4 kroketa | 5. března 2013 v 17:12 | Reagovat

smutné a pěkné :) nutí mě to přemýšlet jestli se něco podobného stalo i za druhé světové...

5 Dorian | 5. března 2013 v 22:02 | Reagovat

Mám to asi dvakrát přečtené a pořád v tom hledám Dé, protože je to hodně přímé a upřímné a Dé většinou hodně schovává přímost do opisných slov, tak mi to přijde tak nové. :)
Úplně mě bolí ta posední věta, bezmoc bolí, jak říká Reiko...
Líbilo se mi ale tím, že od obou je znát projevená vřelost k tomu druhému a není to jednostranné, jak by mohlo. Děkuji

6 Durcenwe | 6. března 2013 v 19:31 | Reagovat

[4]: kroketa,
kdo ví...

[5]: Dorian,
těžko se odpovídá na tvůj koment. Možná nenacházíš D, protože v tom není.
I tak jsem ráda, že se líbilo.

7 Manami | 12. března 2013 v 8:53 | Reagovat

Tohle bylo pěkné, moc pěkné, hezky se to čte a probouzí emoce.

8 Durcenwe | 23. března 2013 v 23:04 | Reagovat

[7]: Manami,
jsem ráda, že se líbilo.

9 Vlarisa | 1. prosince 2015 v 9:17 | Reagovat

Moc krásný pribeh obrazku :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama