[Raphael] Večné přání...

6. března 2013 v 0:43 | Durcenwe |  Zajímavosti - k smíchu, k pláči, k zamyšlení
Chci se jen podělit o pocity.
Můj nejbližší kontakt s uměním a s japonskou hudební scénou je vždy přes Dadu, protože on opravdu všechno to, o čem si můžeme povídat a spekulovat, podává tak, jak se to kolem něj děje - ve světě, do nějž patří.
Umřel mu blízký přítel.
A já jsem si tak vzpomněla na Kazukiho z Raphael, který byl taktéž Dadovým přítelem. Když měl Dada jednu ze svých krizí a byl naštvaný na své fanoušky (je to přirozené u umělců, nikdo mu to nemůže vyčítat) a nebo možná to bylo kolem říjnu minulého roku (i když mám pocit, že dříve), tak vyprávěl, že Kazuki se zabil právě pro tu nevšímavost, pro ten chlad - pokud si dobře pamatuji (kdykoliv si to pamatuje lépe, může mne opravit).
Dnes jsem přes veselou Laputu zabloudila k Raphael. A docela mne to zasáhlo, když jsem si vyhledala nějaké informace o Kazukim.
V patnácti letech se stal leaderem skupiny Raphael, jejich sláva za pouhé tři roky vzrostla do výšin, o kterých si málokdo dokonce dovolí snít, než byl ve svých devatenácti nalezen mrtvý - předávkoval se prášky.
Co k tomu říct? Myslím, že rozumíte.

Tedy jen...
RIP Kazuki Watanabe (7. dubna 1981 - 31. října 2000), nikoliv jako uctívání mrtvých, protože jsou mrtví. Ale pro umění a jeho význam, i pro pozůstalé (ať já z nich znám jen Dadu).


Překlad textu (můj - takže případné opravy uvítám) pod perexem:


Ozvěna osamělých kroků v tichém prázdnu,
tak nějak mne bolí i tahle scéna, kterou vídám tak často,
když vystoupám do schodů ke dvěřím, které znám až moc dobře,
zajímalo by mne, zda pochopím svět z jejich druhé strany?

Co jsem tu hledal?
V tomhle neustále se vracejícím pocitu, za bolestí, za osaměním,
jdu hledat odpověd...

Čas okolo mně plyne, aniž bych mohl vidět ty věci, po kterých toužím
bolí mne to... jak pomíjivé to je...
pocity jsou hluboké...
Nemůžu říct... Držím v sobě...
myšlenku, že jsem slabší, než kdokoliv jiný
Jsem smutný... Jsem osamělý...
a bojím se být sám...

Porozuměl jsem tomu, ale snil jsem,
protože jsem tomu nechtěl rozumět.
kolik nocí jsem strávil chvějící se sám?

Na co jsem čekal na tomhle místě?
V tomhle neustále se vracejícím pocitu, za bolestí, za osaměním,
jdu hledat odpověd...

Nemůžu říct... Držím v sobě...
myšlenku, že jsem slabší, než kdokoliv jiný

Nyní mne čas doprovází ke koření mého smutku
tohle "já" se nebojí, tak otevírám ty dveře.

Nevidím, "co je" pro mne důležité v tomhle smutném věku,
nyní již můžu ve svém srdci změnit to já, které bylo tak odhodlané.

Nezapomeň na mne... Nezapomeň na mne...
protože jsem nechal tato slova za sebou,
protože zde je určitě důvod pro mne být mnou

Jediný bílý květ pro mne jemně kvete,
políbil mne, takže neměl bych být zničen těmito slzami.

Neopouštěj mne... Neopouštěj mne...
Má sladká nevinost zůstane, jaká byla
Na věčnost... Slibuji.
Protože jsem, kdo jsem...

Svěřuji své tělo větru tak jemně jako sen
slzy, smutek a samota... nyní zapomínám je.

 


Komentáře

1 Seiriel | Web | 6. března 2013 v 0:52 | Reagovat

S tím textem to vyznívá o to více smutně, ještě, jak to podtrhuje, že život opravdových umělců je jen v máločem lehký a příjemný. Ale říkám si, že to asi nikdy nebylo jinak...

2 Durcenwe | 6. března 2013 v 19:27 | Reagovat

[1]: Seiriel,
no... podle mne ten text je částečně i vysvětlení.
A co se týče umělců - docela mne fascinuje to, jak se mnozí cítí stejně. Tohle je ten "dar citů", který z nás dělá lidi?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama