Kolibřík a rybíz - Část II, kapitola 9.

23. března 2013 v 23:09 | Durcenwe |  Kolibřík a rybíz
Spolupráce se Seiriel.


Anotace: Nebyla jsem, tak se nevydávalo. Příjemnou četbu.



Ryuunosuke otevřel dveře domu, kde bydlel, a pustil svého přítele dovnitř. "Tady se můžeš zout," prohodil a jemně se na něj usmál, přičemž si sám sundal boty a odložil je stranou. Potom teprve vystoupil na dřevěnou vyvýšenou podlahu. Počkal, až se zuje i druhý, aby ho mohl odvést do svého pokoje.
Mladší udělal, k čemu byl pobídnut a přidal se k světlovlasému. I když viděl jen takový malý kousek z jejich domu, měl pocit, že nikdy v takovém přepychu nebyl. Už jen ta vůně a jak bylo vše dokonale uklizené. Skoro se bál stoupnout na podlahu, že ji zašpiní.
Starší počkal, až ho dožene, aby mohl jít vedle něj, a pak teprve pokračoval. "Je to tady zbytečně velké..." postěžoval si po cestě, "navíc je to hrozně starý dům a v noci tu z toho jde strach... když jsem byl menší a sestra ještě bydlela trvale doma, vzala mě jednou večer do jedné z částí, kde se nebydlí, aby mi ukázala, že tam straší..." necítil se moc dobře, když bylo mezi nimi ticho, navíc mu druhý připadal docela nesvůj. "Doteď si myslím, že tam vážně straší..." přiznal. Už nebyli daleko od jeho pokoje.
"Bojíš se tu? To asi není příjemné bydlet někde, kde tě to děsí," černovlasý se kolem sebe rozhlížel.
"Tady ani ne..." blonďák pokrčil rameny, "většinou už znám všechny divné noční zvuky..." zasmál. Celý dům hodně vrzal a vydával jiné podobné zvuky stáří.
"Aha... tak to jo," usmál se druhý a žduchl do něj hravě ramenem. Moc ho nechtěl chytat za ruku nebo jinak se k němu projevovat více než-li přátelsky, protože ten dům působil k takovému vztahu nepřátelsky. Jako kdyby chtěl hned všem prozradit jejich tajemství. "Otec mi vyprávěl několik příběhů o domech, ale pamatuji si je jen matně... ale tenhle působí, jak jeden z nich," vzpomněl si pak.
"Nedivil bych se, kdyby tenhle byl jeden z nich..." světlovlasý vážně pokýval hlavou. Potom se zastavil před posuvnými dveřmi, které nejspíš vedly do jeho pokoje. Nechal vejít nejdříve tmavovlasého, potom teprve ho sám následoval.
Mladší se rozhlédl. Pokoj Kouriho byl stejně tak elegantní jako i on. A u stěny postavené violoncello to jen podtrhovalo. Suguri se zamyslel, než si sedl na postel a dál pokračoval v prohlížení si pokoje.
I jeho společník se po pokoji rozhlédl, protože si nebyl jistý, co by tak mohli dělat. Většinou v pokoji cvičil, četl si nebo se učil, někdy býval déle na počítači. Pokud tam měl nějakou dívku, vždycky o sobě zvládla mluvit dostatečně dlouho, aby se zabavila. "Chceš... teda slyšet jak hraju?" zeptal se svého přítele.
"Určitě," usmál se na něj tmavovlasý chlapec a svlékl si tlustý svetr, pod kterým měl obyčejné tričko s dlouhým rukávem.
Ryuunosuke mu úsměv oplatil a posadil se na stoličku za cello, než si ho připravil ke hře. "Něco, co bys chtěl slyšet?" zeptal se, "i když si nejsem jistý, jestli to zpaměti budu umět..." poznamenal.
"Zahraj něco, co se ti dobře hraje," odpověděl mu, protože popravdě moc vážnou hudbu neznal a nevzpomínal si na nic, co by chtěl slyšet. Pozoroval svého přítele a až se zastyděl, když si uvědomil, jak vzrušující je ho vidět s violoncellem mezi stehny.
Světlovlasý mladík se na okamžik zamyslel, než se nakonec rozhodl pro pomalejší skladbu a začal. Na tváři se mu objevil soustředěný výraz.
Mladší spíše než na hudbu se soustředil na Kouriho. Skladba jen dokreslovala, jak působil elegantně a krásně, téměř nadpřirozeně. Měl ladné prsty, které s přesností vedly smyčec a nechávaly znít struny. Sebejisté držení těla. Suguri si uvědomoval, že v jeho věku je bláhové o tom přemýšlet, ale nedokázal si představit nikoho úžasnějšího, s kým by mohl chodit.
Blonďák měl lehce přivřené oči a vypadal, jako by v tu chvíli nevnímal naprosto nic, než svůj hudební nástroj a hudbu. Nemyslel si o sobě popravdě, že je nějak nadprůměrný hráč nebo geniální díte, ale věřil, že ví, co dělá, když hrál. Nehrál dlouho, vybral si takovou skladbu, kterou druhého nebude příliš dlouho nudit, pokud se mu to nebude líbit, a když sklonil smyčec, tázavě se na něj zadíval.
"Úžasné," usmál se na něj černovlasý a zářily mu oči. "Opravdu... je to úplně jiné, než slyšet hudební nahrávku... úplně mě z toho až mrazí, jak to bylo krásné," snažil se nějak popsat pocity, které cítil.
Ryuunosuke se na něj nesměle usmál, "ani jsem nečekal, že se ti to bude tolik líbit..." přiznal a bylo na něm vidět, že z toho má radost.
"A ty se mi přitom líbíš," poznamenal druhý tiše a zazubil se na něj, "vypadáš ještě elegantněji..."
Světlovlasý si okamžik nebyl jistý, co by mu na to měl odpovědět. "Děkuju..." usmál se nakonec znovu a sklonil na okamžik pohled, "není to zase tak světoborné..." pokrčil jen rameny. O to, jak on sám u toho vypadá, se popravdě nikdy moc nezajímal.
"To by ses divil," nadhodil mladší laškovně. Poznámku o tom, jak sexy je s violoncellem mezi stehny, si nechal pro sebe. "Máš doma rodiče?" zeptal se pak, protože to nedokázal poznat - věřil, že v domě je stále ticho.
"Možná..." Kouri lehce pokývl, "pokoj vedle mého je sestry a ta už tu moc nebývá a naši mají ložnici ještě o něco dál, navíc většinou přes den bývají tak různě po domě..." pokrčil rameny. "Když jim něco chci, většinou zjistím, jestli tu jsou, až když je jdu hledat, ale máma by doma být měla... proč?"
"Jen... jestli bys jí neměl jít říct, že máš návštěvu," pokrčil rameny a vstal z postele, přešel k světlovlasému a sklonil se, aby ho mohl políbit. Poté si začal prohlížet jeho violoncello. Opatrně se ho dotknul. "Moje matka mi vždy říkala, že kdybych si někoho domů dovedl, mám ho přijít ukázat, aby věděla, co k nám chodí za lidi... naštěstí jsem si neměl koho dovést," vysvětlil pak svou otázku.
"No, dokud nezapálíme dům, myslím, že je tolik netíží, koho tu mám..." Ryuunosuke se pousmál a stáhl si mladšího k dalšímu polibku.
"Jak víš, že zrovna tohle nemám v úmyslu?" zeptal se do jeho rtů mladší a široce se usmál. "Nebo něco podobně plamenného... " přimhouřil oči, "slíbil jsi mi čokoládu. Ale tu raději bez chilli."
"Věřím ti, že nám to tu nezapálíš..." starší se tiše zasmál, "vidíš, skoro bych na tu čokoládu zapomněl..." šeptl potom a naposledy ho políbil, než vstal a vrátil vše do původního stavu. "Doufám, že tě moje čokoláda nezklame..." prohodil, než ho vzal za ruku, aby ho mohl odvést do kuchyně. Nepředpokládal, že po cestě někoho potkají, a i kdyby potkali, slyšeli by ho dřív, než viděli.
Suguriho trochu překvapilo, že jej vedl za ruku. Ale nechal se. Třeba jeho rodiče nebyli takoví, aby jim vadilo, že jejich syn má jiný typ vztahu, než bylo obvyklé. Nechal se vést. "Ta čokoláda mohla počkat," poznamenal.
"Můžeme se hned potom vrátit..." blonďák se na něj otočil a jemně se usmál.

Světlovlasý muž otevřel zadní dveře auta a zavolal si k sobě syna, aby mu mohl dát klíče od domu. "Dej tam zástrčku, aby se nezavíraly dveře," řekl mu. Poté vzal první z krabic plnou potravin a nesl ji dovnitř.
Chlapec odběhl, aby mohl udělat, co po něm jeho táta chtěl, a otevřel mu dveře i je zajistil. Potom se vrátil, aby sám mohl vzít něco lehčího.
"Nepotřebujete s něčím pomoct?" Arata věnoval světlovlasému muži široké zazubení, když se k nim blížil, a ledabyle na něj mávl. Aniž by očekával odpověď, přešel k autu, aby také mohl něco vzít.
"Yuki, hlavně neber nic moc těžkého," houkl ještě na chlapce a oplatil pozdrav Hachidorimu, než zmizel v domě, aby mohl donést krabici do místnosti, kde skladovali zásoby pro restauraci.
Arata vzal krabici s lahvemi s pitím a následoval světlovlasého muže. Jeho syn, který se spokojil jen s nevelikou taškou, ho předběhl a věnoval mu trochu podezřívavý pohled. "Přišels zase kvůli doučování?" zeptal se ho, protože víkendová doučování nešlo tak jednoduše flákat, jako ta přes týden, kdy u toho jeho táta nebyl.
Stříbrnovlasý mladík se pousmál, "přišel jsem za tátou..." odpověděl mu.
"Ale táta má spoustu práce," poznamenal k tomu Fujikawa, když se kolem nich vracel pro další krabici. Svižným krokem zmizel ven, vypadalo, že to chce mít, co nejdříve hotové - i když jednotlivé krabice nebyly vůbec lehké.
"To nebude tak těžké vyřešit..." prohodil stříbrnovlasý a rozhlédl se po místnosti, jak hledal, kam by měl krabici položit.
"To dej tu," pobídl ho chlapec, který si na jeho přítomnost už očividně docela zvykl. "Táta se s tím pitím dycky tahá dlouho..." prozradil Aratovi.
...
Fujikawa si dal dlaně v bok a protáhl se dozadu, jak si rovnal záda. Sundal si kabát a pověsil ho u dveří. Poté zavřel dveře, auto již měl zamčené. Vydal se k lednici, aby do ní mohl vybalit, co bylo potřeba. "Yuki?"
Chlapec k němu přešel, "no?" věnoval mu tázavý pohled.
"Na jaký jogurt máš chuť?" zeptal se ho otec a trochu se naklonil, aby si mohl prohlédnout, co vlastně nakoupili za ovoce. Byla pravda, že nákup jen pro rodinu, byl docela malý naproti tomu pro restauraci.
Chlapec si stoupl na špičky, aby se mu mohl natáhnout přes rameno a zadívat se, z čeho si vůbec může vybírat, než se nakonec rozhodl pro jahodový.
Arata mezitím stál kousek od nich opřený o poličku a s jemným výrazem je sledoval. Yukito měl opravdu dobrého rodiče.
"Vem si k tomu nějaké ovoce," řekl mu ještě, než vyndal druhý jahodový jogurt, aby ho mohl podat Hachidorimu. "Na, ať se tu tak hladově nedíváš," usmál se na něj, poté mu i synovi podal lžičky. A sám se vrátil k urovnávání věcí.
Stříbrnovlasý mu úsměv jemně oplatil a chvíli si podržel jeho prsty ve vlastních, když mu podával lžičku, měl chuť se natáhnout a vtisknout mu polibek, ale uvědomoval si, že by se to staršímu před jeho synem nelíbilo.
"Nejezte mi tu ve stoje, běžte si sednou," napomenul je muž, který v pravidelném tempu uklízel věci na své místo, kam patřili možná od toho, co byla tahle restaurace založena. Udržoval přesný řád, který určil jeho otec.
Yukito se poslušně vydal k židli u stolu. Položil si jablko, které mu otec k jogurtu přidělil, na stůl a opřel si lokty o desku.
Arata místo, aby se vydal za chlapcem, přešel i se svým jogurtem blíže ke světlovlasému, "nepotřebuješ pomoct?" zeptal se ho.
"Stejně nevíš, kam co patří," odpověděl mu starší a pokračoval ve své práci. "Proč si vůbec přišel?" Podíval se na mladíka a prohlédl si ho. To, co se mezi nimi v poslední době dělo, jako kdyby jej stále nepřesvědčilo o tom, že by Hachidori nebyl raději s někým sexuálně přístupnějším nebo alespoň kluky svého věku.
Stříbrnovlasý mladík lehce pokrčil rameny, "chtěl jsem být s tebou..." odpověděl mu tiše. I když se snažil před Yukitem krotit, stejně si myslel, že chlapec už něco tuší. "Nesmím?" pozvedl tázavě jedno obočí a jemně se usmál.
Muž přivřel oči a ohlédl se po chlapci, zda to slyšel. "Moc času na tebe, jak vidíš, nemám," odpověděl mu na to pak a dokončil úklid jedné části nákupu. Nespokojeně se protáhl, bolela ho záda.
"Kdybys mě nechal ti pomoct, třeba bys potom měl času víc..." mladší se k němu naklonil a pousmál se, "třeba by sis potom mohl v klidu užít masáž, kterou bych ti nabídl..." mrkl na něj.
Starší se nepatrně zachvěl při slově 'masáž', a kdyby neměl pubertu dávno za sebou, možná by se i začervenal. Místo toho jen plácl druhého po rameni a zašeptal, aby toho nechal. Ovšem usmál se na něj.
Stříbrnovlasý mladík mu úsměv oplatil a vydal se za chlapcem, aby se mohl posadit vedle něj a v klidu si dojíst jogurt. Yukito už měl svůj snědený a pomalu dojídal jablko. "Neměl by ses učit?" zeptal se ho Arata, aby ho trošku poškádlil.
Yukito se k němu naklonil, a znechuceně se ušklíbl nad zmínkou o škole, "ne..." odpověděl mu jen otráveně.
"Já myslím, že byste se měli oba učit," řekl jim Fujikawa, který nesl nové balíčky s hůlkami na jedno použití na jejich místo pod pultem.
"Jednou za čas nám přestávka neuškodí..." stříbrnovlasý se pohodlně opřel o stůl, u kterého s chlapcem seděli. "Neměli bychom to přehánět..." mrkl na Yukita, který mezitím už dojedl i své jablko.
"Taky si myslím..." pokýval chlapec souhlasně hlavou.
Nejstarší z nich se zatvářil přísně. "Tomuhle se říká spiknutí," konstatoval. "Abyste si nemysleli, já vím, jak pilně se učíte matematiku spolu," přivřel oči, že je má oba prokouklé do morku kostí. Poté si povzdechl. "Tak co budeš dnes dělat, Yuki, když se teda budeš učit až večer?" zeptal se pak, čímž mu jasně dal najevo, že před večeří se učit rozhodně bude.
Chlapec si povzdechl nad vidinou učení a odsunul se od stolu, aby se mohl vydat nahoru do bytu, "tak různě..." pokrčil rameny, což většinou znamenalo play station.
Hachidori se pousmál a vstal, aby mohl vyhodit kelímek od svého jogurtu stejně, jako předtím Yukito. Pak přešel k pultu a opřel se o něj kousek od blonďatého muže.
Muž si povzdechl. On sám se ve škole učíval vcelku rád, ale možná to bylo i tím, že po něm rodiče nechtěli, aby byl moc dobrý, protože bylo jisté, čím bude. Smutně se díval na vchod dozadu, v kterém mu syn zmizel, ale nezavolal si jej zpátky, aby ho trochu usměrnil. Nemyslel si, že hraní na play station - u čehož věděl, že jeho syn skončí - je to nejlepší, co by mohl dělat; ale chtěl mu dát volnost, ať se baví podle svého.
Arata si okamžik staršího prohlížel, pak se lehce pousmál a přitáhl si ho k sobě, "nemůže dělat celou dobu jen matiku..." prohodil na chlapcovu obhajobu a sám se jednou dlaní vydal po boku světlovlasého, očividně potěšen tím, že mají konečně soukromí.
"Vím," kývl druhý a zastavil jeho ruku. "Ale... rád bych ho dal na lepší školu, k tomu je potřeba, aby složil zkoušky a bez matematiky to nepůjde," svěřil se se svým plánem, který už nějakou dobu promýšlel. Možná by to chlapci pomohlo, kdyby se dostal do jiného kolektivu dětí - třeba by se do něj lépe začlenil.
"Kvůli tomu, že se pere?" zeptal se druhý zamyšleně, přičemž oběma dlaněmi se přesunul na jeho ramena, aby ho mohl začít zatím jen celkem ledabyle masírovat. "Bavil ses o tom s ním?"
"Celkově se mi nelíbí, že se nechce zapojovat do ničeho kolektivního," povzdechl si Fujikawa, "a je podle mne snažší si vybudovat nové místo, než měnit hierarchii, v níž už jsem někde začleněn." Odmlčel se. "Bavil jsem s ním o tom zatím jen napůl, má v tomhle ohledu odmítavý postoj ke všemu... a já si stejně myslím, že tohle je jedna z věcí, o nichž má rozhodovat hlavně rodič, protože jsou potřeba zkušenosti - je špatné být nezačleněn a nevěnovat se žádné mimoškolní aktivitě."
Mladší pokýval pomalu hlavou. "Asi máš docela pravdu..." uznal potom a jemně se na něj usmál. "Myslím, že se domluvíte..." naklonil se, aby staršího něžně políbil.
Druhý se nezdráhal mu polibek opětovat, když byli sami. Kdyby šel chlapec dolů, slyšel by to, tak se nemusel bát.
Arata se jednou dlaní přesunul zpět na Tsumeho bok a vklouzl prsty pod lem jeho oblečení, aby se dostal na holou kůži. Usmál se přitom lehce do spojení jejich rtů. Donutil ho zacouvat pár kroků, aby se opřel zády o pult, u kterého stáli, a po chvilce zaváhání si ho na něj i vysadil.
Ve tváři muže byly čitelné rozpaky, jakmile se jejich polibek rozpojil. "Tohle... se nedělá," okomentoval to a trochu se zamračil, i když se nesnažil z pultu slézt. Znovu zastavil ruku mladšího, která si hledala cestu na jeho holou kůži.
"Líbí se ti to..." odporoval mu mladší a volnou dlaní se vydal na jeho stehno, aby po něm mohl přejet od kolene až na hýždě, kde se zastavil.
Tsume byl úplně obklíčený a nevěděl, který dotek usměrňovat dřív. Stačilo mu k rozpakům už jen to, že měl boky druhého mezi stehny. K tomu ta dlaň, která se usídlila na jeho hýždích. A prsty druhé, které se dotýkaly jeho holé kůže.
Podíval se mladšímu do očí a nepatrně zakroutil hlavou, i když tvrzení, že se mu to nelíbí pozbývalo smyslu s tím, jak se jemně chvěl pro jeho dotyky, ač byly jen letmé.
Arata se jen lehce pousmál a více si ho přitáhl, takže se jejich hrudi téměř dotýkaly. Držel si ho stále u sebe a druhou rukou si našel i přes chabé protesty prsty cestu na jeho holá záda. "Jsi špatný lhář..." zašeptal do jeho rtů a polibky se vydal jen velice něžně po linii jeho spodní čelisti na bledý krk.
Muž zavřel oči a užíval si jeho doteky, byly moc příjemné na to, aby se jim bránil. Objal ho pažemi kolem krku a mírně naklonil hlavu na stranu, aby mu mohl usnadnil přístup.
Mladší si spokojeně užíval chuť a příjemnou vůni kůže svého přítele. Prsty obtahoval linii jeho páteře, čímž mu lehce vyhrnoval tričko i se svetrem. Dlaní se usídlil u lemu jeho kalhot a prsty pomalu propašovával pod ně.
Světlovlasý se celý jemně pod jeho doteky chvěl a nechával se opečovávat, i když to trochu hraničilo s tím, kam až byl ochoten ho nechat zajít. Jakmile se začal druhý vkrádat pod jeho kalhoty, ucukl, i když se tak více přitiskl svým tělem na to Aratovo. Vzal jeho dlaň a přesunul ji zpátky na své stehno, protože to bylo menší zlo. Dál už ho pustit nechtěl.
Hachidori se tomu lehce pousmál. "Možná bychom se mohli někam přesunout, až to tady dokončíš..." navrhl a otřel se mazlivě nosem o kůži jeho krku. Bavilo a líbilo se mu jen staršího něžně hýčkat a sám se divil tomu, že mu ani tolik nevadí, že to nevypadalo na rychlou cestu do postele.
"Až to tady dokončím, budu muset začít dělat oběd," odporoval mu Fujikawa a prsty mu vjel do vlasů, poté ovšem svými rty vyhledal ty jeho, aby ho mohl políbit. Jakmile jejich polibek skončil, odtáhl se od něj. "A vůbec... měl bych se vrátit k práci," řekl a rozhlédl se.
"Hmm..." stříbrnovlasý se pousmál a přejel oběma dlaněmi něžně po jeho stehnech, přičemž si ho k sobě znovu těsněji přitáhl, jako by jeho poznámku o práci vůbec neslyšel. "A co nám uděláš k obědu?" zeptal se škádlivě, i když se něžně na druhého usmíval.
Starší se opřel dlaněmi dozadu. "Co bys chtěl?" zeptal se pak.
"Už překvapivě dlouho jsem neměl tvůj nejlepší ramen na světě, na to, jak jsem tu často..." prohodil mladší zamyšleně, "ale možná spíš něco sladkého..." prohodil. "Nebo... maso..." pokrčil nakonec rameny, "všechno co uvaříš, je vždycky nejlepší..." shrnul to.
Fujikawa se tiše zasmál. "Tos mi pomohl se rozhodnout, budu se muset jít zeptat Yukiho," zakroutil hlavou. Popravdě mu bylo jedno, co bude vařit.
Mladík naproti němu mu věnoval široký úsměv, "já bych se vůbec nebránil tomu ramenu..." poznamenal.
"A nemáš ho dost, když každý den cítíš jeho vůni, když tady obsluhuješ?" zeptal se docela vážně světlovlasý muž. On jedl ramen jen výjimečně - možná to bylo i tím, že ho v dětství míval skoro každý den. Popravdě jediné, co jedl rád, bylo sladké, které naopak příliš nemusel jeho syn a od staříka měl zakázané vařit takové pokrmy "pro ženy".
"No... vždycky si říkám, jak rád bych si ho taky dal..." pousmál se stříbrnovlasý. Od doby, co začal v restauraci pomáhat, měl ramen jen jednou, což bylo o dost méně, než dříve, kdy na něj chodili i s Hisem skoro denně. "Ale tak... mohli bychom si udělat něco sladkého..." navrhl a vystoupal dlaněmi po jeho stehnech, aby mohl zajet prsty znovu pod látku jeho trička a na štíhlé boky. Něžně po nich přejížděl a neubránil se úsměvu pro jemné chvění, které tím znovu vyvolal. "Proti tomu by Yuki určitě taky neprotestoval..." naklonil se, aby ho kousl hravě do brady, i když to bylo jen velice jemné.
"No, to by ses divil, nemá sladké moc rád, snese jogurty a ovoce, ale třeba takovou čokoládu nebo bonbóny úplně nesnáší," odporoval mu druhý, přičemž se uculoval, jak ho to zároveň trochu lechtalo a bylo příjemné.
"To ani nevím..." chlapec mu věnoval lehce udivený pohled, "to je potom docela patová situace..." ohodnotil to.
Muž se na něj usmál a pohladil ho po vlasech. "Musíme se jít zeptat Yukita," řekl rozhodně a posunul se tak, aby mohl sklouznout dolů z pultu. I když se díky tomu stalo, že se mu vyhrnul svetr i s tričkem pro ruce mladíka.
Stříbrnovlasý se tomu pousmál a přejel po jeho bříšku až k lemu kalhot, pak se sklonil, aby ho mohl něžně políbit. "Asi jo..." pokývl pak. "Jsem vyslán?" zeptal se.
Fujikawa odehnal jeho ruce a stáhl si zpátky oblečení, jak mělo být. Poté se dostal z obklíčení jeho tělem, v němž stále byl. "Dobrý nápad tě tam vyslat, alespoň budu mít chvilku klidu," poznamenal. "Dohodněte se spolu, co chcete na oběd..." řekl pak, "já jdu dokončit úklid." Když odcházel, trochu nervózně se upravoval, jako kdyby na něm měly být doteky mladšího čitelné, i když dozněly.
Mladší si ho ještě přitáhl k sobě, aby ho hravě líbl na krk, potom teprve se vydal ke schodům, které vedly do bytu v patře. Zaklepal na papírové dveře, které vedly do pokoje Tsumeho a jeho syna, když vyšel nahoru, a počkal na souhlasné zamručení, než je odsunul a posadil za chlapcem, hrajícím na play stationu. "Máme si vybrat, co chceme na oběd..." oznámil.
Chlapec pozastavil na chvíli hru a věnoval mu zkoumavý pohled, "zůstáváš tu na oběd?"
"Byl jsem celý týden hodný..." Arata na něj se zazubením mrkl.
"Jen jestli..." prohodil mladší a vrátil se ke hře.
...
Světlovlasý muž donesl dvě misky ramenu ke stolu a vydal se pro svou zpátky. Pohledem kontroloval, zda všechno je nachystané a na nic nezapomněl, protože ho popravdě trochu rozptylovala při vaření přítomnost stříbrnovlasého, kterému byl vydán na pospas. Vrátil se ke stolu se svou miskou a posadil se na proti svému synovi s Hachidorim.
Stříbrnovlasý se spokojeně dal do svého jídla, docela už se na něj těšil. Po očku přitom sledoval blonďáka, který seděl naproti němu. Byl rád, že se rozhodl sem přijít a mohl si tak užít jeho přítomnost, i když se skoro minuli. Natáhl jednu nohu, jak ho chtěl provokovat a otřel se nártem o jeho kotník.
Fujikawa celý nadskočil, jak se vyděsil a pohlédl na něj. Sevřel k sobě přísně rty, ale nijak to nekomentoval. Místo toho se dal do jídla. Popravdě to bylo už dlouho, co neměl ramen a nebyl tak špatný, jak si ho představoval, že bude.
Arata se široce usmál, i když to nebylo příliš vidět, protože raději sklonil pohled k misce. Užíval si provokování staršího, i když někdy tím docela riskoval. Tsume se neustále tvářil neuvěřitelně nevinně.
"Hrozné s vámi..." pousmál se chlapec vedle stříbrnovlasého a vzhlédl ke svému otci.
Ten na něj v prvním okamžiku vyděšeně zamrkal, než se mu podařilo nasadit klidný výraz. "Arata je horší zlobidlo než ty," odpověděl mu na to, doufajíc, že tak zamluví nevyřčenou otázku jejich vztahu.
"A táta mě i tak má rád..." prohodil nevinně stříbrnovlasý.
Chlapec putoval pohledem od svého otce k mladíkovi vedle a zpět, pak pokýval hlavou, "všiml jsem si..." poznamenal.
Fujikawa chvíli jedl, jak se snažil přijít na to, jak by měl reagovat. Poté se zeptal: "A... vadí ti to?" Popravdě si nedokázal představit, že by se dostal do stejné situace jako jeho syn. Nechtěl, aby na jejich vztah přišel, ale asi si dával málo pozor. "Pokud ano, hned ho vyženu," dodal napůl žertem.
Yukito lehce zakroutil hlavou, "ani ne," věnoval svému tátovi upřímný pohled, "vypadáš o něco šťastnější poslední dobou..." usmál se na něj jemně.
Arata se na chlapce zazubil a počechral mu vlasy. "Já mám náhodou tátu taky moc rád..." poznamenal.
Muž oplatil synovi úsměv. Asi i byl šťastnější, a to nejen proto, že neměl tolik práce a nebyl v takovém stresu. I když byla pravda, že zatím neměl s Hachidorim takový vztah, aby se k němu mohl stulit a odpočívat.
...
Stříbrnovlasý mladík objal světlovlasého muže zezadu okolo pasu, když sklidil ze stolu a ještě předtím, než stihl začít nádobí umývat, a políbil ho smyslně na krk. "Výborné to bylo..." zavrněl, "ale dal bych si i tak ještě něco sladkého..." poznamenal do jeho kůže.
"Chceš bonbón?" zeptal se starší, přičemž se opřel dozadu o jeho hruď a přivřel oči. Položil dlaně na ty jeho.
"Něco většího..." Arata našpulil zamyšleně rty a na chvíli se zatvářil jako malé dítě, "s čokoládou a šlehačkou a ovocem..."
"Tak to budeš muset jít do cukrárny," zasmál se tiše Tsume, protože ho pobavila dětskost, s jakou to Hachidori popisoval. Někdy měl pocit, že je opravdu ten věkový rozdíl více jak deseti let znát tolik, že druhý byl ještě úplné dítě.
"Tak to budeme muset jít spolu..." formoval podobně jako blonďatý a pousmál se. "Ale nejdřív... pořád máš ještě slíbenou masáž..." upozornil ho.
"No," kývl starší a pootočil se na druhého. "Přes tričko?" ujistil se, protože se mu skutečně více svlékat nechtělo. Neodhaloval se příliš rád, protože byl citlivý na doteky a styděl se, že to moc neumí ovládat.
"Jak chceš..." mladík nepatrně pokrčil rameny, "ale přes tričko to nebude ani zdaleka tak dobré..." upozornil ho. Všiml si toho, jak nerad mu druhý vystavuje svoji holou kůži.
Muž se přestal o druhého opírat a vydal se k židli, aby si na ni mohl sednout, přičemž si sundával svetr. "Co budeš chtít na oplátku?" zeptal se, když se posadil a složil si svetr na nohy, kam položil i ruce.
Arata přešel za něj a sklonil se, aby ho mohl něžně políbit na ouško, "nedělám to, abych potom na tobě mohl něco vymáhat na oplátku..." poznamenal a kousl ho jemně do lalůčku. "Myslím, že by ale bylo lepší si i to tričko sundat..." poznamenal.
Starší zaváhal a ohlédl se na druhého, jak uvažoval, jestli to má udělat. Nakonec přece jen vzal do prstů lem svého trička a naposledy to zvážil, než si ho sundal. Měl opravdu světlou pleť.
Mladší se jemně usmál a sklonil se, aby mohl jeho rameno obdarovat něžným polibkem, pak se oběma dlaněmi dal do masírování jeho ramenou. Blonďatý muž měl doopravdy docela ztuhlé svaly.
Fujikawa zavřel oči. Bylo to příjemné, jen občas mezi spokojenými výdechy sykl, jak narazil mladší na obzvlášť ztuhlé místo.
Arata se dál věnoval jeho zádům, přičemž se sem tam sklonil, aby vtiskl staršímu polibek do vlasů nebo na krk.
"Ale... nevím, jak to teď bude," řekl po chvíli starší. "Neplánoval jsem, aby... Yuki... na to přišel, nebo jako si všiml, že je něco... jinak..." Docela nevěděl, jak na to má reagovat, když ho syn odhalil.
"Očividně to vzal docela dobře..." poznamenal Hachidori. Popravdě měl už chvíli ten pocit, že chlapec něco tuší, ale nechtěl tím Tsumeho zbytečně vyvádět z míry. Dál se prsty věnoval jeho svalům, "tak v tom moc nevidím problém," dodal po chvilce a sklonil se, aby ho znova kousl do ucha.
"No, já si tolik nejsem jistý, že v tom není problém," povzdechl si starší. "Nechtěl jsem mu nic říkat, dokud to nebude... vážné," pokračoval, "protože takhle tě to za chvíli přestane bavit a půjdeš za někým atraktivnějším, a jak já mu budu vysvětlovat, že s jeho otcem nikdo nevydrží..." Odmlčel se. "Nechci, aby si na tebe zvykl, a pak byl smutný, až odejdeš..." řekl napřímo, "a navíc, když to poznal on, tak myslím, že mému otci bude stačit jen se na tebe podívat, a už bude dělat vše proto, aby mi vzali Yukita z péče jako nelidské hanebně pokřivené kreatuře."
Arata se kysele ušklíbl, i když to druhý nemohl vidět. "Nelíbí se mi, že si myslíš, že to neberu vážně..." zabručel. "Tvůj otec je vážně docela tyran..." poznamenal potom. Sklonil se a objal ho pažemi okolo krku, přičemž mu vtiskl polibek na tvář. "Zvládnem to..." pousmál se do jeho kůže, "mohli bychom si příští víkend zajet všichni tři někam, jako já, ty a Yuki, upevňovat rodinné vztahy," nadhodil zvesela, aby odlehčil téma, i když to myslel docela vážně.
"V neděli?" zeptal se starší, nebyl to špatný nápad, popravdě se mu to vcelku líbilo. Dlouho se synem nebyl nikde na výletě.
"Když tajně zavřeš o chvilinku dřív, tak i přes noc..." odpověděl mu na to mladší.
Fujikawa se na něj otočil, aby se mohl podívat do jeho očí, přičemž se zatvářil všelijak. "Uvidíme," řekl pak. Trochu se bál, jak druhý myslí přes noc. Navíc se mu nelíbilo zavírat dřív, ale zase by pak nemuseli v neděli brzo stávat nebo celé dopoledne trávit cestováním - bylo lepší cestovat večer a ráno se již probudit na hezkém místě. "Yuki bude určitě pro, vyhne se učení," pousmál se nakonec.
"Nechej si to projít hlavou," šeptl jeho přítel a znovu ho políbil na tvář, než se narovnal, aby mohl pokračovat v masáži jeho ramen.
 


Komentáře

1 kroketa | 24. března 2013 v 22:44 | Reagovat

Hezké :) Líbí se mi, že  je vztah Ryuunosukeho a Suguriho takový netradiční :D Je to osvěžující... Vlastně všechny tvé povídky jsou takové osvěžující, to se mi na nich právě líbí... A co se týče Fujikawy a Araty - Fujikawa působí dost upjatě, nejsem si jistý jestli tím, že je to svobodný otec, nebo jeho vlastní výchovou, tipoval bych spíš to druhé... Je to zvláštní jak moc dokáže člověka výchova ovlivnit v negativním slova smyslu. Někdy mi přijde, že o dost víc než v tom pozitivním...

2 Jolly the Sad | Web | 26. března 2013 v 19:08 | Reagovat

Konečně mám čas si to přečíst! (Uff).
Hachidory! Omo! Jaký zlatý je! *.*

3 Manami | 27. března 2013 v 22:27 | Reagovat

Taky mi přijdou jednotlivé dvojice dost originální. A těší mě, jak se Arata změnil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama