Kolibřík a rybíz - Část II , kapitola 7

1. března 2013 v 21:50 | Durcenwe |  Kolibřík a rybíz
Spolupráce se Seiriel.

Anotace: Přeji příjemnou četbu. (Není potřeba nic víc říct, ještě byste vy museli odpovídat.)



Stříbrnovlasý mladík si odemkl a co nejpotišeji dokázal vešel do bytu, který sdílel s černovlasým mladíkem. Stále se nepatrně motal, i když jinak se už moc opilý necítil.
Chlapec sedící u počítače, který přes sebe měl přehozenou deku, aby mu nebyla zima, se na něj otočil, poté se podíval, kolik je hodin a znovu se na něj podíval. "Čekal jsem tě až ráno," oznámil mu, sám zrovna hrál svou oblíbenou fantasy hru.
Arata pokrčil rameny, "rozešli jsme se docela brzo..." prohodil a shodil boty, aby se mohl vydat k posteli. Lehl si na ni a podal si polštář, aby se s nim mohl pohodlně stočit. "Myslím, že bysme do rána stejně neměli moc co dělat..."
Suguri stopl hru a přešel k posteli, aby se na ni mohl posadit. "Nepůjdeš se osprchovat?" zeptal se pak. "A... byli jste s... Aomem se napít?" snažil se ověřit, zda dobře odhaduje, co se stalo. Druhý byl připitý, a když ho opouštěl, zůstal v přítomnosti modrovlasého, který ten den také nevypadal moc vesele.
"Sprchoval jsem se..." Světlovlasý jen mávl rukou. "Byli jsme se napít, pak jsme šli k němu, protože nebylo kam jinam jít... to bylo docela drsné..." pokýval, i když i tak to říkal docela ledabylým tónem.
"Drsné?" mladší se raději optal, jak to myslí.
"Jeho dům..." upřesnil starší, "sex mohl být klidně i drsnější..."
Černovlasý zamrkal. "Tys spal s Aomem?" zeptal se překvapeně. Když je opouštěl, nevypadali, že by si to chtěli spolu rozdat. Ale asi se to dalo čekat, když už nemohli trávit čas hraním basketu.
Arata se posadil a opřel si hlavu o polštář. "A bylo to fajn..." pokýval, "ale vůbec z toho nemám takovou radost, jako bych měl mít..." ušklíbl se.
Mladší naklonil hlavu na stranu. "Nebyl tak dobrý, jak sis myslel a nestálo to za ten čas, co jsi tomu věnoval?" Popravdě on sám měl docela Aomeho rád jako známého, s kterým občas byli venku. Sice nebyl moc výřečný, ale dost toho uměl a vcelku mu nevadilo, když se Suguri snažil vyzkoušet něco z toho, co starší ovládal a dokonce občas i přidal radu, jak to má dělat.
"Ne... bylo to fajn..." starší se znovu položil na záda. Modrovlasý byl v posteli vážně dost dobrý. "Jenže..." povzdechl si, "nevím... mám hlavu plnou jiných hloupostí a poslední dobou nic není tak fajn, jako to bývalo..."
Druhý se natáhl, aby ho mohl pohladit po vlasech. "Hloupostí?" zeptal se pak.
"Potkali jsme ho..." odpověděl tiše druhý a zamračil se. Nelíbilo se mu, že ho to stále tolik vyvádí z míry.
"Fujikawu?" ujistil se mladší. "A?" vyzvídal, protože se domníval, že je to důležité. "Dnes byl v restauraci sám a vypadal ustaraně," řekl, snad si myslel, že to druhého bude zajímat.
"Vždycky tak vypadá..." poznamenal starší. "Viděli jsme ho s Aomem, byl na hřišti se synem... nevypadal moc nadšený, že mě vidí..." kysele se ušklíbl.
"Nechci být zlý, ale dalo se předpokládat, že bude jásat?" utrousil Suguri. "Jen... nevím, proč tě to tolik trápí," povzdechl si a znovu ho pohladil po vlasech. "Nechci se... plést do toho, jak se chováš, ale si od toho večera docela nesnesitelný." Řekl mu pravdu, protože si myslel, že ji starší ustojí. "Nic bych nenamítal, proti tomu, jak se chováš a jaký máš divoký život, ale... teď... trochu to přeháníš. A stejně tě to... netěší."
Světlovlasý mladík si povzdechl a na chvíli se odmlčel. "Nevím, co mám dělat..." přiznal nakonec tiše.
"Myslím, že v tvém případě bude nejlepší, když prostě na to, co se stalo, zapomeneš," kývl si černovlasý. "Štěně nechce mít opilou mámu, o které si budou vyprávět, že je běhna," políbil ho do vlasů a zvedl se, aby mohl jít zpátky k počítači. "Prospi se..."
Arata se té poznámce ušklíbl a zachumlal se do pokrývky, "máma si to vezme k srdci..." prohodil.

Když Aome vešel do hotelového pokoje, v kterém bydleli s Juumonjim, byl celý prochladlý, protože si dával dlouhou procházku nočním městem, při níž přemýšlel. Mezitím vystřízlivěl a cítil, jak moc se zklamal. Proč opustil dům kvůli Susumu, když ho nakonec zradil? Nedokázal si odpovědět na to, proč se nechal zlákat, i když na tu hrozbu byl upozorněn samotným svým přítelem.
V pokoji si nerozsvítil. Jen si zul boty a v tichosti přešel k oknu, aby se mohl zadívat ven. Opřel se dlaněmi o parapet a sevřel pevně rty k sobě.
Blonďatý mladík už ležel v posteli a klidně oddechoval, i když jeho pootevřené oči naznačovaly, že ještě nespí. Zadíval se na příchozího, ovšem nijak nedal najevo, že je vzhůru.
Modrovlasý jeho pohled cítil. Věděl, že nespí a byl si jistý i tím, že druhý zná pravdu o dnešní noci. "Tak... je to... tak, jak jsi říkal," dostal ze sebe tiše a sklonil hlavu, jako kdyby poprvé v životě prohrál.
Juumonji se posadil a zadíval se na hodiny, než věnoval svému příteli klidný pohled. "A...?" pobídl druhého, aby pokračoval.
"A?" zopakoval po něm, jakoby nedokázal rozluštit, co chce dál slyšet. Přišlo mu to kruté, protože nemělo být žádné "a", jen výčitky před kterými by se mohl snažit ospravedlnit a slíbit, že již nikdy to nezopakuje. "Proč... proč si mě nechal ráno jít?"
"Mělo by cenu pokoušet se tě zadržet?" oplatil mu druhý otázkou, i když oba věděli, že nemělo s náladou, v jaké Aome ráno byl. Šel by o to raději, kdyby mu řekl, proč ho nechce nechat jít. Světlovlasý vstal a přešel k němu, aby se mohl opřít o okno vedle něj, "vrátil ses..." zašeptal jen potom.
"Neměl jsem?" Cítil zlost na sebe i na svého přítele. Kdyby se pokusil ho zastavit, kdyby mu býval řekl, tak by schválně se nic nestalo. Ale on nic neudělal. Aomeho štvalo, že Juumonji byl tak odevzdaný budoucnosti, kdyby nebyl, tak by budoucnost nepočítala s jeho neprotestováním a nemohla by být taková, jaká je.
"Nechci tě u sebe držet, pokud ty chceš být někde jinde..." zašeptal druhý. "Vzdal ses kvůli mě už spousty věcí... nechci o tebe přijít... ale nemůžu tě nutit zůstat, pokud to není to, co si sám přeješ..." pohlédl na něj, "jsem rád, že ses vrátil..." zašeptal upřímně a natáhl se, aby ho něžně pohladil po tváři.
"Tohle je na mne příliš vysoká intelektuální hra," zašeptal modrovlasý. Byl zmatený, protože nevěděl, co cítit. Proč jeho přítel mu nikdy nebránil, ale pak působil tak, že by rád všechno změnil? Vždy si myslel, že ačkoliv je budoucnost daná, je prostě jen napsaná z toho, co se logicky podle předpokladů má stát. Že pokud člověk něco chce a je ochoten tomu dát energii, tak to dostane, je-li to možné i v budoucnosti; že má-li se změnit, změní se v budoucnosti, ale z vlastního rozhodnutí, ke kterému nebude donucen tím, aby budoucnost byla naplněna, ale je tak napsána, protože on sám se tak podle své povahy rozhodne.
Nebo to opravdu bylo jinak? Svět se rozhodl nehledě na to, jaký je člověk, kterého se budoucnost týká? Nevěděl.
Mohl se na Susumu zlobit? Pokud ne, tak musela být napsána i jeho budoucnost... a on se nemohl zlobit ani na sebe. Tak kam ventilovat vztek, co měl? Kam směrovat zklamání? Tahle místnost pro něj byla tísnivě malá, stejně jako celý svět, protože ho ta blízkost k absolutní budoucnosti dusila.
Blonďák se nepatrně pousmál a přitáhl si modrovlasého k sobě, aby mohl skrýt tvář v látce jeho mikiny a pevně ho obejmout. Často přemýšlel nad tím, jak to pro druhého musí být těžké a že by si zasloužil lepší život, než byl ten, jaký mohl vést s Juumonjim. Ale ani tak se ho nedokázal vzdát.
Aome zaváhal, ale nakonec mu obejmutí oplatil. Někde ztratil omluvy i výčitky. Jen se chtěl držet jediného pevného bodu v celém vesmíru. Pohladil ho dlaněmi po zádech. "Půjdeš se mnou za mými rodiči," zašeptal po chvíli rozhodnutě, i když úvahou, která ho k tomu dovedla, se zabýval již s nástupem prvních chladných dnů.
Starší s odpovědí zaváhal, nakonec jen pokývl. Pokud mu to bude chtít vymluvit, ještě na to bude mít čas, teď neměl náladu mu v čemkoliv odporovat.
"Potřebujeme si vybudovat pevné základy naší budoucnosti, ne jen přežívat... dokud nás nedohoní problémy, o nichž jsme ty tři roky nemluvili," řekl pevně. Políbil ho do vlasů a přivřel oči, jak si uvědomoval, že je nečeká nic lehkého - hlavně s postojem, jaký měli Aomeho rodiče k jeho vztahu.

Černovlasý otevřel dveře do bytu a pustil tam Kouriho. Sám za nimi zavřel, i když popravdě to nedělal moc energicky, protože mu nebylo dobře, i když se to zlepšilo cestou sem. Byl bledý a trochu se s ním točil svět. "Ty jsi doma?" zeptal se Araty, který seděl u počítače. "Tady se vyzuj," ukázal na botník, sám došel až k posteli, na kterou si sedl, protože ve stoje by sundávání botů nezvládl.
Příchozí mladík se zul, jak mu poradil tmavovlasý a zůstal stát na místě, jak nevěděl, kam by si mohl sednout nebo se přesunout.
Stříbrnovlasý se otočil na svého kamaráda, "neměl bych?" zeptal se a prohlédl si ho. "Vypadáš nějak bledě..." poznamenal.
"Bylo mi trochu špatně," odpověděl mu na to mladší a přenesl boty na jejich místo. "Chceš si sednou na postel, nebo na židli?" zeptal se pak svého hosta a pousmál se, i když to byl chabý úsměv, jak mu stále nebylo nejlépe.
Blonďák jen pokrčil lehce rameny, "je mi to docela jedno..." prohodil nejistě a chvíli si prohlížel byt, ve kterém Hiso a Arata bydleli. Nebyl moc velký, ale vypadal vcelku útulně. I když ho popravdě trošku překvapila manželská postel.
"Měl bys na sebe dávat pozor..." poznamenal stříbrnovlasý, pak se na chvíli otočil zpět k počítači, než ho uspal a vstal ze židle. "Neměl bych vás asi moc rušit..." věnoval dvojici úsměv a dal se do oblékání.
"Jen ještě..." vzpomněl si Suguri, "Fujikawa hledá do ramenové restaurace výpomoc, stařík si asi už dal padla, protože tam už několik dní není," informoval. Přešel ke konvici, aby tam mohl dát vařit vodu na čaj.
"Myslím, že to se nás dvakrát netýká..." pousmál se starší a přešel k botníku. "Třeba o moji výpomoc, si myslím, moc nestojí..."
Suguri pokrčil rameny. "Nedokážu poznat, zda vypadá více unavený než normálně, ale rozhodně nestíhá obsluhovat," dodal ještě. Zalil dva čaje a pomalým krokem se přesunul tak, aby je mohl položit na noční stolek. "Taky moc času netrav venku, je tam zima..." upozornil Hachidoriho. Poté vzal Kouriho za ruku a stáhl si ho za sebou na postel, aby tam tak nerozhodně nestál.
"Mohl bych si protestně zajít na ramen..." poznamenal stříbrnovlasý, i když nevypadal, že to myslí dvakrát vážně. "Mějte se tu," mrkl na ně, když se přesunul ke dveřím, "a nedělejte žádné nekalosti, když Hisovi není dobře..." upozornil ještě, než vyšel ven.
Černovlasý ho vyprovodil smíchem. Dokázal si představit, jaké nekalosti starší myslí, ale on nepředpokládal, že k nim dojde. Pohladil svého společníka palcem po hřbetu dlaně a přisunul se k němu blíž, aby se o něj mohl opřít. Přivřel oči a nechával svět, aby se točil s někým jiným, než s ním.
Blonďák pustil jeho ruku, aby ji mohl chytit tou druhou. Tou, kterou uvolnil, ho něžně pohladil po zádech a objal. "Už je ti líp?" zeptal se starostivě, protože se docela vylekal, když druhý zbledl a chvíli venku opravdu vypadal, že se vyvrátí.
"Je... jen mám problémy s tlakem," zašeptal mladší a jemně se pousmál. "Vždy to po chvíli přejde," mávl rukou, i když neříkal tak docela pravdu, někdy proležel v posteli dost dlouho, protože se necítil na to, aby dělal něco jiného. Ovšem musel uznat, že je mu v téhle náruči dobře.
"Docela si mě vyděsil..." přiznal Ryuunosuke a vtiskl svému společníkovi jemný polibek do vlasů.
Suguri k němu zvedl pohled. "Promiň," šeptl a natáhl se, aby ho mohl políbit. Propletl s jeho prsty své.
Blonďák se lehce usmál a znovu ho pohladil po zádech, "to není něco, za co by ses měl omlouvat..." poznamenal. "Jen nechci, aby se ti něco stalo..."
Černovlasý se nerad bavil o tom, jak je slabý a neschopný. Nerad byl litován nebo vypadal, že se vymlouvá. Nechtěl na to nijak odpovídat, proto se natáhl pro další polibek. Koštoval jeho rty a cítil jemné chvění z blízkosti druhého.
Kouri se přesunul jednou dlaní na jeho tvář a opatrně polibek prohloubil, i když jen lehce. Palcem přejížděl po linii spodní čelisti druhého. Byl to zvláštní a příjemný pocit, být s druhým a moci si v klidu užívat jeho přítomnost. Netušil předtím, že něčí společnost může být tak příjemná.
Mladší se víc k němu přitiskl a pevněji stiskl jeho dlaň. Byl rád, že nalezl pevný bod, kterého se mohl držet. Objal ho oběma rukama, i když jejich polibek skončil, a usmíval se. Cítil se dobře, protože neměl pocit, že se vnucuje a že i druhý je rád z jejich blízkosti.
Světlovlasý mladík mu úsměv oplatil a pohladil ho něžně po tváři, "jsem s tebou rád..." zašeptal a znovu se sklonil, aby ho jen něžně líbl na rty.
"Abys nebyl... když je to osud," odpověděl mu na to rozverně mladší. "Myslím, že by měl být někdy teď... ramen osudu, jen nevím, jaktože se nám ho v minulých měsících nepodařilo nikdy zastihnout." Když s ním mluvil a druhý se na něj jemně usmíval se svou elegancí, někde hluboko v duši cítil, jako kdyby se tak usmiřoval s otcem, kterému byl Kouri podobný. Jako kdyby prolomil mlčení mezi nimi a hluboké zklamání.

Arata zpomalil, když na ulici před sebou zahlédl ceduli ramenové restaurace, a povzdechl si. Nechtěl sem původně vůbec jít, ale nějak ho to sem samo zatáhlo. Došel až ke vchodu a mírně se zamračil, protože měl chuť se otočit a vydat zase zpět. Nemělo to cenu, zbytečně se o něco pokoušet a Hiso měl pravdu, když mu říkal, že by měl zapomenout - to se mu takhle asi hned tak nepodaří. Nadechl se a vešel dovnitř.
Fujikawa měl vcelku naspěch, takže si ho hned nevšiml. Zrovna přijímal platbu od několika zákazníků a několik ramenů čekalo na to, aby je roznesl po restauraci. Ve tváři byl viditelně pobledlý a i pohublý, protože byl neustále v jednom kole a jak byl unavený, tak ani neměl chuť k jídlu. Všiml si ho až ve chvíli, kdy kolem něj nesl misky, ovšem nevypadal, že by se tím nějak nechal vyvést z míry.
Příchozí mladík se okamžik rozhlížel po restauraci - opravdu bylo poznat, že by aspoň další jednu obsluhu snesla - nakonec přešel k pultu, aby mohl počkat, až se světlovlasý vrátí.
Blonďatému muži po cestě zpátky začal zvonit mobil. Zvedl ho, a přestože pokračoval rychlou, tichou chůzí zpátky k pultu, jeho výraz působil ještě skleslejší než předtím. "Zase se popral?" zeptal se tiše do telefonu, vždy takové rozhovory řešil vzadu, ale teď nemohl. Přivřel oči a opřel se jednou rukou o pult. "Ano, domluvím mu, ale teď jsem v práci, tak si nemůžu pro něj přijít," řekl a na okamžik oči úplně zavřel, "ano, určitě se půjdeme omluvit rodičům toho chlapce," kývl a rozhlédl se po restauraci, zda někdo něco nepotřebuje. "Jistě, zastavím se i za vámi," odevzdaně, "vím, že se s tím ještě nesmířil, ale ani teď nevím, kde jeho matka je... doporučovala jste mi již chůvu a i dětského psychologa..." Sevřel prsty okraj desky pultu. "On je jen nesvůj, že má dědečka v nemocnici, jinak se již zlepšuje, snažíme... ano, i tak za vámi přijdu. Na shledanou."
Hachidori se opřel pažemi o pult a počkal, až světlovlasý dotelefonuje, pak si ho zkoumavě prohlédl. Popravdě si moc nebyl jistý, co by mu mohl říct, ale i on viděl, že Tsume potřebuje pomoc. "Chci to vzít..." ukázal nakonec k ceduli na zdi s nabídkou brigády.
Starší si dal mobil zpátky do kapsy, a až poté se podíval na mladíka před ním. "Proč? Je na tom něco vtipného?" zeptal se vysíleně.
"Ne..." mladší si povzdechl. "Očividně pomoc potřebuješ a očividně se nikdo jiný nenabízí..." konstatoval. "Nechej mě alespoň tohle pro tebe udělat..."
Druhý si ho prohlédl, ale než stačil odpovědět, musel jít za zákazníkem. Jakmile to s ním vyřídil, vrátil se. Neměl rád ten pocit, kdy je zatlačený do rohu a nemůže se rozhodnout jinak, než na něm vyžadují okolnosti.
"Kdy můžeš nastoupit?" zeptal se pak a protřel si oči.
Stříbrnovlasý se široce usmál, i když se ten úsměv pokusil v první chvíli potlačit. "Kdykoliv..." pokrčil potom rameny.
Muž zašel na několik okamžiků dozadu, aby se vrátil se zástěrou, kterou položil před Hachidoriho. "Skliď tam a tam misky," jemně přitom pokyvoval hlavou ke stolům, které již byly prázdné ale neuklizené, "dnes končíme dřív, po práci domluvíme zbytek." Sám se vydal za dalším platícím zákazníkem.
Arata se posadil na židličku u pultu a spokojeně se opřel, když už konečně mohl, protože už skončili. Věnoval chlapci, který mezitím přišel, široký úsměv, i když Yukito nevypadal, že by ho viděl dvakrát rád. Stříbrnovlasého napadlo, že mu o něm táta asi neříkal moc hezkých věcí.
Fujikawa se k chlapci sklonil, aby si mohl prohlédnout těch několik oděrek, které měl z dnešní rvačky a okomentoval je jen povzdechnutím. "Co bys chtěl na večeři?" zeptal se ho s jemným úsměvem, i když měl pocit, že nejtěžší věc na světě je držet se na nohách po celém dni, kdy si ani chvíli neodpočinul.
Chlapec jen pokrčil rameny a sám si vylezl na jednu z vyšších židlí. "Nemusíš už nic velkého chystat..." prohodil a obrátil se k pultu, aby ho tolik nelákalo si stále prohlížet stříbrnovlasého.
Hachidori se pousmál a protáhl se, než vstal. "Asi bychom se teda měli domluvit..." promluvil k blonďákovi.
Světlovlasý muž začal připravovat omurice pro svého syna, protože bylo důležité, aby dobře jedl hlavně teď, když venku byla zima a mohla by se o něj pokoušet nějaká nemoc. "Od dvou do šesti tu bývá nejvíce lidí," řekl stříbrnovlasému, "to bys měl chodit. Každý den kromě neděle." Podíval se na něj. "Výplatu dostaneš za týden," uvedl i kolik, i když to nebylo nijak převratné číslo. "Budeš jen obsluhovat, o vaření se postarám já," nevěděl, co víc říct. "Měl bys na zákazníky být milý a usmívat se."
"Fajn, to zvládám..." pokývl si mladík, "jen dvakrát týdně mám školu do čtyř, takže to na dvě asi nebudu stíhat..."
"Dobře," řekl druhý, jako kdyby si něco uvědomil, "kdyby ses v průběhu týdne potřeboval někdy učit, tak řekni, dám ti volno." Položil před svého syna omurice a podal mu hůlky. "A kdybys nemohl přijít, tak mi pošli zprávu," napsal a podal Hachidorimu lístek se svým číslem.
"Díky..." stříbrnovlasý se na něj jemně usmál a vzal si číslo, než se vydal ke dveřím. "Tak zatím..."
Fujikawa mu na rozloučenou jen kývl. Nebyl si vůbec jistý, zda udělal dobře, když ho přijal. Chvíli se zůstal dívat na dveře, v nichž mladší zmizel, než se obrátil na svého syna. "Až se najíš, půjdeš se umýt a hned spát," řekl mu, "nebudu ti dávat kázání, protože chápu, že teď s tím, že není doma dědeček, je to i pro tebe těžké, ale máš zakázané všechny hry, protože přesně to jsem ti minule říkal, že nastane, pokud se nepřestaneš prát."
Chlapec dotčeně našpulil rty. "Nezačal jsem si..." zabručel a dal se do jídla. "Co tady dělal?" zeptal se raději, aby odvedl pozornost od sebe.
"Bude... vypomáhat tady v restauraci, dokud se dědeček nevrátí," odpověděl muž a pohladil svého syna po vlasech. Poté se dal do uklízení. Toužil si s někým promluvit víc, než si lehnout do postele a odpočívat.
Chlapec našpulil dotčeně rty, "taky bych ti mohl pomáhat..." poznamenal. "Zvládl bych to taky, kdybys mě nechal, abych ti pomohl..."
"Ty musíš hlavně chodit do školy a učit se," odpověděl mu Tsume. Těšilo ho, že mu chce pomáhat. I když byla pravda, že v jeho věku už v restauraci vypomáhal. Ale on si přál pro svého syna jinou budoucnost. Chtěl, aby něco vystudoval a pracoval v takovém oboru, jaký se mu bude líbit - bez závazků k rodinné tradici. "Ale věřím, že bys to zvládl, jsi na svůj věk šikovný, i když občas zlobíš," něžně se na něj usmál.

Blonďatý se posadil na postel naproti počítači, aby mohl počkat, až Suguri pustí film, na který se chtěli dívat, a vydá se za ním. Natáhl se pro čaj, který mu připravil. Jemně se usmíval, byl s tmavovlasým rád a těšilo ho, že i druhý vypadal, že je v jeho přítomnosti spokojený.
Hiso se vrátil a posadil se vedle druhého. Nohy si vytáhl nahoru a opřel se o staršího. "Někdy bych rád slyšel, jak hraješ," řekl tiše.
Starší našel jeho ruku a něžně s ní propletl vlastní prsty, "můžeš přijít na koncert..." nabídl mu, "a kdybys nechtěl, můžu ti zahrát i sám..." lehce se pousmál.
"A chtěl bych vidět tvůj pokoj," dodal ještě. Připadalo mu, že o druhém toho moc neví. Věděl, že se do jeho elegantního a bohatého života nehodí, ale nelíbil se mu ten pocit, že je to tam pro něj uzavřeno a má zákaz vstoupit.
Kouri se na něj jemně usmál a natáhl se pro letmý polibek, "a kdy bys chtěl přijít?" zeptal se ho, i když popravdě se ho trošku bál vzít k sobě domů. Ani ne tak kvůli tomu, co by říkali rodiče, kdyby jim náhodou došlo, co se mezi nimi děje, ale připadal si podivně nesvůj kvůli rozdílu mezi nimi, který tvořilo jejich zázemí.
"Někdy po škole?" navrhl mladší. "Máte služebnou?" napadlo ho. "Umí horkou čokoládu? Dal bych si." Popravdě ho světlovlasý naučil na sladké, jak si jej vodil do své oblíbené kavárny.
"I já umím horkou čokoládu..." prohodil blonďák a pousmál se. "Máme..." přiznal potom. "Třeba někdy po škole," pokývl, "kdy budeš chtít..." popravdě film, na který se dívali, vnímal jen částečně, když si stejně s druhým povídal.
"A mám se nějak zamaskovat? Třeba si vzít nalepovací knírek a klobouk, abych vypadal jako bohatý elegán?" navrhl Suguri žertem a zamrkal na světlovlasého.
Starší se zasmál, "no, zkusit to můžeš..." prohodil. "Když se nalíčíš a vezmeš si šaty, můžu tě představit jako svou snoubenku..." zazubil se.
"Nechci být tvá snoubenka," našpulil rty a nafoukl tváře, poté se postavil a vydal ke skříni.
"No... na mě by doma poznali, že nemůžu být tvoje snoubenka..." pokrčil rameny Ryuunosuke.
Černovlasý tiše otevřel skříň a chvíli se v ní prohraboval, potom vytáhl několik kousků oblečení a hodil je na postel. Nakonec se sklonil pro černé lodičky. "Arata s Koseiem mě chtěli vzít jako svůj dívčí doprovod na nějaký nóbl večírek," vracel se i s botami k druhému, "ale poslední dny se to trochu zkomplikovalo... tak asi nic z toho nebude."
Světlovlasý si okamžik prohlížel oblečení, většinou měl problém s takovými věcmi, jako hodnotit oblečení nebo jen poznat, jak vlastně patří kus látky, který měl být šaty, než byly ještě oblečené. Dělávalo mu to problémhlavně, když ho jeho bývalé přítelkyně vytáhly nakupovat. Ale podle toho, co viděl, věřil, že by to černovlasému slušelo. I když se ho trošku dotklo, že s Hachidorim a Aomem by mu v holčičím očividně problém někam jít nedělalo, i když sám to myslel jen jako žert.
Mladší si ho prohlédl. "Svlékej se, zkusíme, jestli by u tvé rodiny neprošlo, že jsi holka," zazubil se a položil boty na zem.
Kouri se podezřívavě podíval na hromádku věcí, u kterých stále neidentifikoval, jak patří. "Myslíš, že se do toho vlezu?" věnoval tmavovlasému skeptický pohled.
"Nechceš to ani zkusit?" Suguri naklonil hlavu na stranu a našpulil rty. "Myslím, že vlezeš, když ne, tak s tím nic nenaděláme... nebudu se ti smát, že jsi tlustý, neboj..." odpověděl mu s úsměvem.
Světlovlasý na okamžik zaváhal, než nakonec věnoval svému příteli odevzdaný pohled. "Jestli ti to udělá radost..."
"Jestli ti je to proti srsti až tolik, tak to schovám," pokrčil druhý rameny. Nechtěl ho nutit. Nerad se vnucoval, ať třeba jen se svými nápady.
Starší se k němu natáhl, aby si ho mohl s úsměvem přitáhnou k jemnému polibku. "Měl si říct, že jo, že ti to udělá radost, teď nebudu tolik motivovaný..." pousmál se. "Musíš mi říct, jak se do toho dostanu..." upozornil ho pak a začal si svlékat rolák.
"Ty umíš šaty jen svlékat, co?" utrousil žertem Suguri a poučil ho: "Oblékání je opačný postup." Vzal mezitím šaty a rozepnul boční zapínání.
"Není na tom ani poznat, kde to začíná a kde končí..." prohodil starší, než se začal zbavoval i černých riflí a po nich ponožek.
"Máš hezké nohy," poznamenal Hiso jen tak mimochodem a podal mu silonové nadkolenky s krajkovým lemem, který byl takový, aby držely i bez podvazků.
Ryuunosuke znovu zaváhal, než se nakonec posadil na postel, aby si je mohl poslušně obléknout. Připadal si docela zvláštně, ale nebylo to tak hrozné, když věděl, že ho stejně uvidí jen tmavovlasý.
Suguri si ho napůl vysvlečeného nechtěl moc prohlížet, proto upřeně studoval šaty. Popravdě byl skutečně druhý celý hezký. Suguri by ho i bez oblečení popisoval jako elegantního, měl to v sobě.
Jakmile si natáhl nadkolenky, podal mu šaty. "Zapnu ti je a zavážu," řekl mu pak.
Kouri okamžik hledal, kudy se do nich dostane, protože svlečené byly neforemné a z několika překrývajících se pásů nařasené látky. Když se mu nakonec podařilo se s nimi domluvit, vstal, aby si je mohl správně stáhnout a nechat druhého je zavázat a zapnout.
Ten mu je trochu upravil a přejel mimoděk po jeho bocích. Měl je dobré, i když sukně možná měla být trochu delší. Natáhl se, aby mu podal rukavičky. "Ještě boty, snad tě nebudou tlačit," pobídl ho. Už dříve si všiml, že mají podobně velkou nohu.
Blonďák si oblékl rukavičky a pomalu si nazul i boty, i když si nebyl jistý, jak moc si porozumí s podpatkem, potom věnoval druhému tázavý pohled.
Mladší se na něj usmál. "Víš, jak vypadáš?" zeptal se a prohlížel si ho. Jeho přítel měl opravdu dlouhé a hezké nohy. A krásnou labutí šíji. Rukavičky mu trochu neseděly, ale i tak obtahovaly sametem jeho ladně tvarované dlaně a zápěstí.
"No?" světlovlasý mladík se trošku nespokojeně ošil, jak se necítil moc dobře, když se ani neviděl.
"Pojď k zrcadlu," natáhl k němu ruku, aby ho mohl vést, i když se se svou výškou teď cítil ještě hůř než předtím. Vedl ho ke skříni, aby se na sebe podíval.
Kouri se zadíval na vlastní odraz a popravdě byl docela překvapený, protože čekal, že to bude mnohem horší, než to bylo. I tak si připadal dost zvláštně a nejistě. "Asi... to mohlo dopadnout i hůř..." přiznal a letmo se usmál na druhého.
"Zajímalo by mne, jestli bys i v pytli byl pořád tolik elegantní," poznamenal Hiso a musel si stoupnout na špičky, aby ho mohl políbit.
"Přeháníš to..." starší se raději odvrátil od zrcadla.
Mladší mu dlaněmi znovu přejel po bocích. "Mohl bys dělat modelku," usmál se na něj. "Jen by sis k sobě musel najít někoho vyššího," poznamenal. Kouri měl hezkou zdravou tvář, ostré rysy a světlé vlasy. Opravdu by se na obalech časopisů uplatnil.
Jeho přítel se usmál. "Nechci nikoho vyššího..." broukl a sklonil se, aby se mohl vpít do jeho rtů, jednou dlaní se přitom přesunul na jeho tvář.
"Příjemný materiál," ohodnotil dotyk rukavice. "A jakého bys chtěl, když ne vyššího?" zeptal se potom. Zajel mu jednou dlaní pod sukni. Byl to zvláštní pocit.
Ryunosuke se nepatrně zachvěl pod tím dotekem. Nebyl mu nepříjemný, jen to bylo něco nezvyklého a nečekaného. "Tak akorát vysokého, tmavovlasého, docela mám představu..." pousmál se.
Druhý mu na to odpověděl úsměvem a vedl si ho zpátky k posteli. Nechal ho, aby se posadil. "Na to, že se mi nelíbí holky, musím uznat, že některé jejich oblečení je důmyslně svůdné," poznamenal a obkreslil prstem lem jedné nadkolenky.
Kouri si popravdě nebyl moc jistý, jak na to reagovat. Všiml si, že chování druhého se trošku změnilo, působil zvláštně dominantněji. A celá situace, do které se dostal, mu přišla dost zvláštní a rozhodně to bylo poprvé, co prožíval něco podobného. I když nemohl říct, že by se mu to úplně nelíbilo.
Mladší jej políbil na rty, a poté položil na záda. Lehl si vedle něj a začal si hrát s jeho rovnými, světlými vlasy. Přičemž si prohlížel tvář druhého.
Blonďák se na něj otočil a natáhl se, aby sám mohl dlaní přejet po jeho boku. Nebyl si vůbec jistý, jak by se měl zachovat nebo co od něj druhý očekává, cítil se trošku nervózní.
Chlapec si ho prohlédl. Dlaní se zase usídlil mezi lemem nadkolenek a šatů. "Chceš se převléct zpátky?" zeptal se a zajiskřilo mu v očích, možná se těšil na to, až mu bude pomáhat se svlékáním.
"Mám?" zeptal se Kouri, měl pocit, že druhý si to docela užívá.
"Záleží na tobě, jak se v tom cítíš," odpověděl mu a přisunul se k němu, přičemž mu prstem obkreslil lem spodního prádla. "A jestli ti v tom není zima," dodal ještě.
Starší si skousl ret, jak znovu nepatrně zachvěl pod jeho dotekem. Nebyl si vůbec jistý, co ho čeká, pokud se co nejdříve nepřevlékne, ale začínal se mu líbit způsob, jakým si ho druhý prohlížel.
Černovlasý chlapec se na něj usmál a natáhl se, aby ho mohl políbit. "Opravdu si myslím, že ti to sluší," zašeptal a dlaní mu sklouzl na zadek. Neuvědomoval si, že se chová více jako lovec, možná jej skutečně podprahově tohle oblečení dráždilo.
Blonďák přivřel oči, "děkuju..." šeptl a natáhl se sám pro hlubší polibek. Dlaní vklouzl pod lehký svetr, který měl jeho přítel na sobě, aby se dostal k holé kůži.
Chlapce jeho dotek nepatrně zašimral. Přesunul se nad něj, čímž jej znovu položil na záda, dlaní studoval kůži jeho stehen od lemu spodního prádla k okraji nadkolenek. Nebyl si jistý, jak daleko chce, aby jejich intimnosti zašly.
Staršího trochu rozechvíval dotek černovlasého. Přivíral oči a s očekáváním Suguriho sledoval, jak si nebyl jistý, co hodlá dělat. Natáhl jednu dlaň, aby mohl bříšky prstů přejet něžně po jeho tváři, a přitáhl si ho k dalšímu polibku.
Černovlasý se usmál do jejich polibku, protože se mu líbilo, jak jej druhý pohladil. Stále si prsty hrál na holé kůži jeho nohy a občas vyjel s dlaní výš pod sukni, jak pohladil jeho bok.
Druhý mladík se nepatrně chvěl, jak ho doteky druhého nenechávali ani v nejmenším chladným, a automaticky vycházel jeho dlaním vstříc. Vděčně plenil jeho rty a jednou rukou jej objímal, jak si ho k sobě přitahoval, druhou se zatím sám vydával po jeho těle. Cítil stoupající vzrušení, které prostupovalo celým jeho tělem.
Hiso zatahal za lem jeho spodního prádla prstem, jako kdyby mu jej chtěl sundat, ale nakonec si to rozmyslel. I přesto dlaní sjel do jeho rozkroku a trochu rozechvěle po něm přejel. Bylo něco jiného to dělat sobě a znát to teoreticky, než se dostávat k intimnostem se svým přítelem.
Starší se automaticky jeho doteku nepatrně vybídl, bylo to zvláštní a úplně jiné, než když byl v posteli s holkou, když se jeho milenec skláněl nad ním a udával tempo, i když to nejspíš bylo jen tím, že to tentokrát bylo právě se Sugurim. Pokrčil nohu, kterou měl mezi těmi jeho, aby se mohl stehnem otřít o jeho rozkrok.
Chlapec s černými vlasy klesl polibky níž, nejprve na linii dolní čelisti, poté až na jeho krk. Zanechával za sebou vlhkou stopu jazyka, ovšem nebránil se ani tomu použít zuby. Přesunul se k jeho lalůčku, aby jej mohl několikrát vsát do úst a promnout mezi rty.
Blonďák se na okamžik pro jeho polibky více rozechvěl, ovšem odklonil hlavu, aby udělal místo horkým rtům.Více si ho k sobě přitáhl a dál se stehnem ještě chvíli třel o jeho rozkrok. Potom se volnou dlaní vydal k zapínání jeho kalhot, aby se dostal pod ně.
Suguri byl rád, že Arata pracoval a nehrozilo, že přijde a uvidí je takhle. Znovu se přesunul k hornímu lemu Kouriho spodního prádla. A zajel pod něj prsty, i když váhal, zda má celou dlaní.
Staršímu se mezitím podařilo mu rozepnout kalhoty a dostal se pod ně i pod spodní prádlo, aby sám mohl začít dlaní pracovat na jeho vzrušení. Ani mu to nepřišlo tolik zvláštní, jako by nejspíš mělo, provádět podobné věci s chlapcem.
Černovlasého to povzbudilo, aby se stejným způsobem začal věnovat i on svému příteli. Rty nejprve klesl až k jeho klíčním kostem, pak se vrátil k ústům. Vášnivě se do nich vpil a byl rád, že může v polibku tišit steny.
Ryuunosuke se vybízel jeho dlani a vášnivě mu odpovídal na polibek, přičemž vlastní rukou, kterou se nevěnoval jeho mužství, přejížděl po kůži jeho boku a zad a přitahoval si ho k sobě.
Sugurimu stačilo jen několik okamžiků takové péče, protože to bylo poprvé, co vůbec se k něčemu takovému dostali a každý dotyk byl umocněn ještě víc tím, že byl nový a nezvyklý. Vyvrcholil a cítil se zvláštně, protože původně nic takového neplánoval, když druhému říkal, aby se oblékl do šatů.
I jeho příteli už stačila jen chvilka, než ho zachvátil orgasmus. Tlumeně zasténal do kůže mladšího, když vyvrcholil do jeho ruky.
Mladík ho políbil na rty, než si lehl vedle něj a natáhl se pro kapesníčky, aby si mohl otřít ruku. Podal i svému příteli. Nebyl si jistý, co by měl říct, i když by to rád nějak okomentoval.
Druhý se očistil a věnoval mu něžný úsměv, než se natáhl pro jemný polibek. "Hezké..." šeptl do jeho rtů a otřel se nosem mazlivě o ten jeho.
Mladší mu úsměv oplatil a pohladil ho po tváři. Na prst si namotal jeden pramínek jeho delších světlých vlasů. "Se nám to zvrhlo," zašeptal pobaveně. Bylo to zvláštní, jak rychle se to seběhlo.


 


Komentáře

1 Jolly the Sad | Web | 2. března 2013 v 7:56 | Reagovat

Se teda fakt zvrhlo.. *stírá pramínek krve z nosu*
Je mi trochu líto Tsumeho, že tam musel tak otročit sám, chudák.. Sem od Araty nečekala, že by mu fakt šel pomáhat.

2 Nocturna | E-mail | 2. března 2013 v 16:57 | Reagovat

Konečne som sa dostala k tomu, prečítať si najnovšiu vec od teba, a som rada (i keď, je pravda, že som zasa vybabrala sama so sebou, a začala čítať nedokončenú  vec, čo naozaj robím málokedy, pri tebe je však alespoň istota, že je to dokončené:)
Vaše spolupráce naozaj stoja zato, a už mi chýbal tvoj štýl písania. Celé je to skvelé, páčia sa mi páry (i keď, priznám sa, mám vždy zo začiatku strašný problém zapamätať si postavy o.O A v menách ešte aj teraz lietam :D), ale asi by bolo nad moje sily vybrať si z nich, všetci majú určité čaro:) Iba ak možno...pre Kouriho neprechovávam až nejaké veľmi vrelé city, páči sa mi síce jeho elegancia a noblesa, ale pripadá mi taký... príliš tichý :D
Konečne zasa dôvod tešiť sa na piatok^^

3 Durcenwe | 2. března 2013 v 21:57 | Reagovat

[1]: Jolly the Sad,
stane se :)
Arata se nezdá, ale je to hodný kluk.

[2]: Nocturna,
no, jistota... u některých věcí ne, ale u spoluprací ano - nezačínáme je vydávat, dokavaď nejsou dokončené.
Kouri se ještě vybarví ;)
Na pátek se vždy těší každý, ne?

4 Nocturna | E-mail | 3. března 2013 v 0:20 | Reagovat

[3]: Ale myslím tým, že sa raz konca dočkám, že ťa to v polke neprestane baviť a dopíšeš to. Ak to tak nie je, a iba som si zase niečo domyslela, tak sa ospravedlňujem, občas sa mi všetko mieša...
Paráda, teším sa, akými farbami bude hýriť, zatiaľ sa príliš neprejavil :D
Na piatok... ja neviem... mám pocit, že v piatok nikdy nič nerobím, tak sa v poslednej dobe ani neteším, celá som taká... mrzutá. Možno je to tými maturitami :D

5 Durcenwe | 3. března 2013 v 0:43 | Reagovat

[4]: Nocturna,
no, mám tu na blogu několik povídek, které nebyly dokončené a v PC také, ale u téhle spolupráce je napsaná i poslední řádka, tak se není čeho bát :)
Dala bych mu kávovou a starorůžovou, pokud jde o barvy ;)

6 Nocturna | E-mail | 3. března 2013 v 0:53 | Reagovat

[5]: Jop, nebolo to niečo ako... Redemption? Snáď to nemotám, to je asi jediné nedokončené u teba, čo si pamätám:) A tu hneď pri prvej časti bolo tuším spomenuté nejak, že je to už hotové a len sa to vydáva:)
Hej, kávová ako v tej kaviarni a statoružová... hm, myslím, že aj tá by mu sadla, mne sa vždy spája so starožitnými tapetami^^

7 kroketa | 3. března 2013 v 22:01 | Reagovat

Ty postavy se ale vybarvují :D Arata je nakonec hodný chlapec a Suguri... A Kouri je asi moje nejoblíbenější postava, ta poslední scéna ho tam katapultovala XD Jinak jsem i zvědavý na návštěvu u rodičů Aomeho (Musím se přiznat, ty jména mi pořád dělají problém... Jména jsou moje celoživotní neschopnost, nepamatuji si ani jména některých blízkých příbuzných, takže si to prosím neber osobně, jestli tam mám nějakou chybu :D) Moc pěkná kapitola, zatím jedna z nejlepších myslím :)

8 Durcenwe | 5. března 2013 v 9:36 | Reagovat

[7]: kroketa,
byl jsi to ty, komu jsem říkala, že to přijde (to s Kourim)?

9 kroketa | 5. března 2013 v 21:45 | Reagovat

[8]:jop, předpokládám, že ano :D pokud jsi teda nemyslala něco jiného...

10 Durcenwe | 6. března 2013 v 19:04 | Reagovat

[9]: kroketa,
no, myslela jsem ještě i něco jiného, ale má to s tímhle hodně společného. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama