Kolibřík a rybíz - Část II, kapitola 8.

11. března 2013 v 10:57 | Durcenwe |  Kolibřík a rybíz
Spolupráce se Seiriel
Anotace: Tak přece to sem dávám. Příjemnou četbu.


Susumu seděl na posteli v pokoji svého milence a prohlížel si jednu z knih, které měl Aome vyskládané v policích, i když se na její obsah příliš nesoustředil. Čekal na modrovlasého, který na chvíli odběhl. Cítil se podivně a možná i nepříjemně v prostředí, které mu bylo cizí, protože si na něj ještě ani zdaleka nestihl zvyknout, a kde nebyl vítán.
Docela energicky se otevřely dveře a dovnitř nakoukla růžovovlasá hlava Aomeho mladšího bratra. "Brá-" začal, ale nedořekl, protože si všiml, že na posteli sedí jen světlovlasý vetřelec, který mu odcizil bratra na tak dlouho. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Nepatříš sem," zavrčel na druhého.
Blonďák se na něj otočil a tiše si povzdechl. Uvědomoval si, že zdaleka nejvíce ho z domu touží vystrnadit právě bratr jeho přítele. "A?" tázavě se na něj zadíval, jak se tím chtěl dovědět, co s tím hodlá mladší udělat. Samotný cítil, že na to místo nepatří.
"Přestaň ho využívat," řekl mu růžovovlasý a nespouštěl druhého z očí. Rozčilovalo ho, s jakou sebejistotou se tu uhnízdil - jako otravný škůdce.
"Nevyužívám ho..." odpověděl mu jednoduše druhý a znovu si povzdechl. Nerad lidem vysvětloval, proč dělal právě to, co dělal, navíc si uvědomoval, jak zbytečné to u některých je, protože chtěli věřit jen své pravdě.
Růžovovlasý sevřel k sobě pevně rty. "Podvodníci jako ty tomu možná říkají jinak," řekl potom tiše. "Stejně tu byl s jiným," vybral si pro útok jinou strategii.
"A nakonec jsem to já, ne ten někdo jiný, koho si sem nastěhoval..." upozornil ho Juumonji. "Můžeš se ho zeptat, proč to asi udělal..."
Mladší se musel přiznat, že světlovlasému vůbec nerozuměl. Otevřel dveře, protože slyšel bratra na schodech.
Ten se za okamžik přiřítil s talířem plným jídla. "Kazuki," oslovil svého bratra a šťouchl do něj loktem, aby mu uhnul. "Ty ještě nespíš?" poškádlil ho, i když si byl vědom toho, jak se změnil jejich vztah od toho, co odešel od rodiny kvůli klukovi.
"Přišel jsem si pro pusu na čelo, aby se mi lépe spalo," odpověděl mu na to jeho mladší bratr zcela odlišným tónem, než jakým mluvil se světlovlasým. A naklonil se dopředu, jak mu nastavoval čelo.
Blonďák si je okamžik prohlížel, než od nich odklonil pohled, aby se mohl vrátit ke knize, kterou měl v rukou. Uvědomoval si, že to byl on, kdo Aomeho připravil o obyčejný život a o rodinu, protože se ho nedokázal vzdát, a mrzelo ho to.
"A v noci tě za ruku nemám přijít držet?" zeptal se starší z bratrů a jen prohrábl růžovou štici, když odložil jídlo na stůl.
Druhý se začal smát a zakroutil hlavou. "Jdu ven... nebudu přes noc doma," zamrkal a připravil si únikovou cestu. "Taky by si měl někdy připomenout, jak voní ženy," demonstrativně si přejel pod nosem ukazováčkem a prostředníčkem v jednoznačném gestu, a hned zmizel za dveřmi, než po něm Aome hodil ponožku.
Susumu odložil knihu vedle sebe, když se za nejmladším z nich zaklaply dveře, a pohlédl na svého milence. "Docela spolu vycházíte..." poznamenal a věnoval mu jemný úsměv.
"No," usmál se Aome a vzal talíř, aby ho položil na postel vedle svého přítele a sedl si za ním. Nechával tam hradbu jídla mezi nimi, aby ho svou blízkostí neobtěžoval. Vzal si jeden sendvič, který nachystal a zakousl se do něj.
"Máš i po večeři ještě takový hlad?" světlovlasý pozvedl jedno obočí při pohledu na hromadu jídla, kterou druhý donesl, ovšem sám se natáhl pro jeden sendvič. Bylo to mnohem lepší, než jídlo, kterým se živili na ulici.
Aome s napůl plnou pusou pronesl: "Musím nabrat svaly," a pokračoval v hodování. I když byl překvapený, že nikdo z jeho dřívějších spoluhráčů se za čas, co s nimi nehrál, nezlepšil natolik, aby ho dokázal obehrát. Stále to byl jen Susumu, kdo to dokázal.
"Myslím, že bys musel hodně dlouho hledat tým, kde by tě nechtěli, dokud nenabereš svaly..." poznamenal starší. "Jak to šlo?" zeptal se potom, protože se ještě moc nebavili o tom, jak se druhému dařilo při návštěvě týmu.
"Jsou to všechno lamy," mávl rukou Aome, že to ani nestojí za řeč. "Trenér byl překvapený, že mi nedělá problém s nimi držet krok, já zase, že jsou stále pomalí... byly tam i nové tváře, stejně si ani ty známé nepamatuju jmény..." Vzal si druhý sendvič. "Třeba je trochu rozproudím, jinak to bude nuda..."
"Třeba to ještě bude fajn..." Juumonji se usmál a natáhl se, aby mohl něžně prohrábnout tmavě modré vlasy druhého. Přejel dlaní po jeho zádech, než se stáhl a pokračoval ve svém sendviči. Samotnému mu jejich večeře docela stačila.
Aome se spokojeně usmál. "A ty? Jak se cítíš?" zeptal se pak. Nevěděl, jak lépe zformulovat otázku ohledně jejich nastěhování se sem.
"Zvláštně..." přiznal druhý a zadíval se raději na jídlo, které měl v rukou. "Možná si neudělal dobře, když jsi mě sem s sebou přivedl..." zašeptal. Věděl, že kdyby ho jeho milenec nevzal s sebou, mohl se v klidu vrátit do svého starého života. Takhle to pro oba bude nakonec ještě těžší, když se budou denně setkávat s lidmi, kteří je budou chtít rozdělit. "Ale... i tak jsem rád..." usmál se na něj nakonec. Byla to pravda, on sám ho u sebe potřeboval a bylo mu jedno kde.
"Nemohl bych tě nechat spát samotného po ubytovnách," odpověděl mu na to modrovlasý a dojedl i druhý sendvič, poté se opřel dozadu o dlaně a spokojeně trávil.
Světlovlasý se na něj znovu usmál a natáhl se, aby ho mohl něžně políbit. Když spolu byli jen oni dva sami, bylo jedno, kde to bylo.
Aome se do polibku usmál a dal pryč talířek s jídlem, aby se mohl k druhému blíž přisunout. Dlaní se lehce dotkl kolena svého přítele.
Starší se zachvěl a na okamžik se od druhého odtáhl, než se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou. Dost často víc, než samotné vize, mu vadilo, že rušili chvíle, kdy mohl mít modrovlasého jen pro sebe.
Druhý se postavil a přešel ke skříni, aby si vytáhl pyžamo. "Půjdeme spát," řekl pak. Znovu měl ten intenzivní pocit, že to mezi nimi nemůže být dobré, ale snažil se to na sobě nedat znát.
Blonďák sklopil omluvně pohled. "Asi... bychom měli..." zašeptal potom sklesle.
Mladší si začal oblékat pyžamo. Nevinil druhého z toho, co se stalo a že to takové bylo v devíti případech z deseti, jen sám nebyl schopen se úplně smířit s tím, že se ho nemá dotýkat. Jakmile se převlekl, vydal se do koupelny, aby si vyčistil zuby.
Starší ještě okamžik seděl se skloněnou hlavou, než se také převlékl a vydal se za ním. Objal ho pažemi okolo pasu a opřel si čelo o jeho záda. Chtěl, aby se ho druhý dotýkal, jen nedokázal potlačit to, co to potom vyvolávalo.
Modrovlasý přivřel oči, ale čistit zuby si nepřestal a ani na to nijak jinak nereagoval, protože neměl jak - kdyby se dotkl konejšivě jeho ruky, vyvolalo by to to samé, a na mluvení příliš nebyl.
"Mrzí mě to..." zašeptal světlovlasý do látky jeho pyžama.
Druhý vyplivl pastu a vypláchl si ústa. "Není to tvoje chyba," řekl mu pak a otočil se na něj. Podíval se mu do očí a políbil ho do vlasů.
"I tak... mě to mrzí..." blonďák k němu vzhlédl a jednou dlaní se přesunul na jeho tvář, pak se natáhl, aby ho mohl políbit.
Aome mu položil dlaně na boky a dal si pozor, aby se jimi nedotkl jeho holé kůže. Nesnažil se získat víc než ten polibek.
Juumonji si ještě chvíli užíval jeho rty, než ho pevně objal a opřel si hlavu o jeho rameno.

Stříbrnovlasý mladík hlasitě zívl a vysíleně se posadil na židli u pultu. Chodil Tsumemu pomáhat do restaurace teprve týden, ale i to stačilo, aby dokonale chápal jeho neustále unavený výraz. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. A to docházel až po škole.
"Chceš něco k jídlu?" zeptal se ho Fujikawa a jemně se usmál tomu, jak se mladík zdál být zničený. Přepočítával peníze v kase, aby mohl dát svému brigádníkovi výplatu, jak slíbil.
"Musíš už toho taky mít docela plné zuby..." prohodil v odpověď mladší a okamžik si blonďáka prohlížel. Stále vypadal unaveně a vysíleně, ale už nebyl tak bledý, jako když tu začal Hachidori pracovat.
Muž pokrčil rameny. "Jsem zvyklý," řekl jen a dokončil přepočítávání, aby mohl před druhého položit jeho výplatu. Doba, kdy nesnášel tuhle práci, byla dávno pryč. "Stejně budu připravovat jídlo pro Yukita," dodal pak ještě.
"Tak nebudu se něčemu k jídlu bránit..." prohodil stříbrnovlasý a pousmál se, přičemž si vzal své peníze. "Kde vůbec je Yukito?" zeptal se zvědavě.
"Oficiálně se učí nahoře, ovšem když jsem se tam byl podívat, tak spal," usmál se pobaveně Tsume a dal se do přípravy večeře. Od doby, kdy byl starý pán v nemocnici, neměli otevřeno tolik do noci, stejně teď na konci podzimu již tolik večerních zákazníků nebylo jako v létě.
Arata se zasmál, "musí být z toho všeho taky docela unavený..." poznamenal na chlapcovu obhajobu. Opřel se lokty o desku pultu a pohodlně si podepřel bradu. "Co tvůj táta?" zajímal se dál, protože ještě nedostal příležitost vůbec se zeptat, proč byl v nemocnici.
"Zlomil si stehenní kost a doktoři si ho tam raději nechali, aby mu to dobře srostlo, protože starým lidem se již zlomeniny moc dobře nehojí," odpověděl mu, "věřím, že kdyby byl doma, tak by se snažil pořád řídit obchod a bůh ví, co by si s tou nohou udělal." Povzdechl si, jeho otec byl paličatý a musel mít vše pod dohledem. "Ovšem jsem rád, že jinak je zdravý, i když je na Yukita přísný, tak ho Yukito má rád," šeptl, "myslím, že již tak je naše rodina chudá na členy a chlapec tím trpí."
"Je dobré, že to není nic vážnějšího..." poznamenal Hachidori a jemně, upřímně se usmál. Chvíli staršího jen mlčky sledoval, "i ty vypadáš o něco líp..." poznamenal potom tiše.
"Takže vypadám zase jako průměrný tragéd?" zeptal se s úsměvem, nevypadal, že by si z toho, jak mu Hachidori se Sugurim říkali, něco dělal. Na okamžik se na mladšího podíval, ale pak se hned zase věnoval vaření. Popravdě byl rád, že s někým může mluvit.
"No... nevypadáš už, že se každou chvíli sesypeš..." odpověděl mu na to. Rád si se světlovlasým povídal, i když už to nebylo takové, jako když ještě neznali identitu jeden druhého.
"Vypadal jsem tak?" zeptal se starší, i když na odpověď nečekal. "Chudák Yuki, musel mne takhle potkávat, jakoby nestačilo, že se na něj každé ráno neusmívá maminka," povzdechl si. Nebyla pravda, že by jeho matka se na něj usmívala, ale Fujikawa sám si pamatoval ze svého dětství, jak ho jeho matka krásně budila. "Je to těžké, tělo si jen málokdy uvědomí, že tu není možnost se sesypat a tak pak se tváří, jako kdyby se rádo sesypalo..."
"Myslím, že zvládá překvapivě dobře, že žije jen s tátou a s dědou... je na něm vidět, jak moc tě má rád..." poznamenal mladší. Věděl, jak se chlapec pere, ale on byl v jeho věku taky takový a to ani neměl tou dobou ještě doma takové problémy.
"Jeho třídní učitelka mi pořád říká, abych ho dal do péče jeho matce a nebo se znovu oženil, že mu tohle prostředí nesvědčí a já ho sám nezvládám, a proto se pere," řekl mu na to jen vysíleně Tsume. Nevěděl, jestli je to pravda - sám se snažil být nejlepším otcem, jakým dokáže, ale nebyl si jistý, zda to stačí.
Arata jen mávl rukou, "taky jsem se v jeho věku pral..." prozradil blonďákovi, "a měl jsem hroznou třídní učitelku, která to neustále chtěla nějak řešit, i když vůbec nic jí nedocházelo..." pokrčil rameny.
"Mám čekat, že z něj vyroste někdo takový jako ty?" zeptal se zamyšleně starší. "Osobně mne docela vytáčí rozhovory s ní, někam si Yukita zaškatulkovala a možná kdyby pokaždé automaticky nebrala jeho jako viníka, tak by pak chlapec neměl pocit, že svět je nespravedlivý a je jedno jestli si začne nebo se bude jen bránit."
"Jo..." stříbrnovlasý znovu pokývl, "přesně takový tyhle typy učitelek jsou..." konstatoval odevzdaně, "nedivím se mu, že se mu v té škole moc nelíbí..." poznamenal. "A pochybuju, že z něj vyroste něco takového, je v tom mnohem víc aspektů, než jen praní se..."
"Jaký je tvůj otec?" zeptal se Fujikawa, snad z toho chtěl odhadnout, jestli se tolik liší výchozí předpoklady; nebo jej to možná jen zajímalo.
"Je to docela ignorant..." stříbrnovlasý jen pokrčil rameny. "Popravdě jsem se s nimi už docela dlouho neviděl..." přiznal.
Druhý se odmlčel. "Vcelku mne děsí tenhle přístup, že děti přestávají mít rádi rodiče," řekl pak. "Přijde mi, že pro Yukitovi spolužáky je důležitější, jak rodina vypadá zvenku - jako kdyby si jen odškrtávali členy: otce má, dobře, matku má, dobře, babičku, dědečka...- a kolik jim jsou ochotni rodiče koupit her a elektroniky." Začal smažit plátky masa. "Můj otec také nikdy nebyl příliš citlivý, držel mne zkrátka a všechny peníze se dávaly do oprav na tomhle domě, ale nikdy bych si nedovolil si byť jen pomyslet, že jej nemám rád a dožadovat se něčeho, co mají ostatní děti."
"Není to chyba jen těch dětí..." odporoval mu Arata. "Yukito má štěstí, že má tátu, který ho má tak rád a on sám tě taky má moc rád..." položil se na pult a nasál vůni jídla, které mu bylo chystáno.
Fujikawa se tomu zasmál. Hachidori se mohl chovat, jak chtěl dospěle a žít velice promiskuitně, a přece v sobě měl stále něco z dítěte. "Už to za chvíli bude," řekl mu, když stahoval maso z ohně.
"Už se na to těším..." stříbrnovlasý se široce zazubil a znovu se narovnal. "Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by vařil tak dobře..."
"Zase tak dobře nevařím," poznamenal skromně Tsume a nachystal hned do dvou talířků, aby mohl dát i svému synovi, který zajisté svým šestým smyslem odhadne, že už je hotová večeře a přijde za chvilku sám. Vzal porci pro stříbrnovlasého a položil ji před něj.
Arata věnoval staršímu jemný úsměv, "děkuju," řekl a natáhl se, aby ho mohl něžně pohladit po tváři, když se k němu blonďák dostatečně přiblížil. Nerozuměl moc tomu, proč se tak moc neustále o něco snaží, ovšem nedokázal si pomoct.
Starší se na něj nedůvěřivě podíval, ale nestihl to nijak okomentovat, protože slyšel, jak dolů po schodech schází jeho syn. Jen se vzdálil od stříbrnovlasého a otočil na zadní vchod do restaurace. "Jak se učilo?" zeptal se pak Yukita, když se celý rozčepýřený ze spánku objevil v místnosti.
"Jako vždycky..." chlapec jen pokrčil rameny a přešel k pultu, aby se mohl posadit k večeři. "Vypadá to dobře..." poznamenal, když nahlédl do talíře mladíka, který seděl vedle něj.
"A taky to dobré je..." prohodil k němu Arata.
Blondýn donesl i svému synovi jídlo a počechral mu vlasy. "A co ses vlastně učil?" zeptal se s úsměvem. Čekal, zda se jeho syn přizná, že spal.
"Tak různě..." chlapec pokrčil rameny. "Počítal jsem... a četl..." se zazubením se pustil do svojí porce. "Chvilku jsem trošku spal..." přiznal nakonec i, protože věděl, že to na něm jeho táta stejně nakonec vždycky poznal.
"Nebude se - Hiso, že? - strachovat, kde tak dlouho jsi?" zeptal se muž, který uklízel v restauraci, sám již byl docela ospalý. Yukito již spal.
"Myslím, že ten má teď docela jiné starosti..." pousmál se stříbrnovlasý, zdálo se, že vztah Suguriho s jeho osudovým ctitelem se vyvíjí docela dobře. "Překážím ti?"
"Kdyby se každému zaměstnanci chtělo být v práci tak hluboko do noci, myslím, že by se jen těžko firmy doplatily výplat za přesčasy," odpověděl mu na to s úsměvem a sundal si zástěru, protože měl všechno hotové. Protáhl se a podrbal na zátylku. "Ale pravda je, že v tuhle dobu chodím plus mínus spát, když mám všechno hotové."
Arata pohlédl na hodiny, byla pravda, že už bylo docela pozdě, a vstal. Sám si sundal zástěru, kterou měl ještě pořád na sobě, a vydal se k světlovlasému, aby mu ji mohl předat. Zastavil se před ním a zadíval se mu zamyšleně do tváře.
Fujikawa si ji od něj převzal a složil ji tak, aby si ji mohl přehodit přes ruku a uklidit pak na její místo.
Arata ho zadržel předtím, než se stihl otočit, aby to udělal, a prsty mu něžně schoval několik pramenů za ucho. Natáhl se, jako by ho chtěl políbit, ovšem v polovině pohybu se zarazil.
Fujikawa jemně zakroutil hlavou a přivřel oči. "Chceš si udělat další zářez?" zeptal se pak a odstoupil od něj krok. "Kvůli tomu tu celou dobu jsi?"
Stříbrnovlasý mladík si povzdechl. "Nejde mi o žádný zářez..."šeptl. "Chci ti pomoct... protože..." na okamžik se odmlčel, "protože mi na tobě záleží..." dokončil nakonec, odhodlaně se díval do očí druhého.
"Líbat by ses měl s kluky ve svém věku," řekl mu na to jen Tsume.
"Tohle je... hodně chabý argument..." Arata si hlasitě povzdechl.
Druhý zakroutil hlavou. "Jsem více než o deset let starší," připomenul mu, "myslím, že u mne nemůžeš najít nic, co hledáš, i kdyby si to bral vážně." Řekl mu se smířeným výrazem. "Navíc si uvědom, že mám dítě, takže bys vždy byl až na druhém místě." Protřel si oči. "A promiň, že mluvím, jako kdyby nás čekal vážný vztah, ale o nevážném z mé strany neuvažuji. Takže..." Zakroutil hlavou. "Lépe si polibky nechat pro někoho jiného, to jediné můžu říct dopříště," potřeboval mít jistotu, že se do takové situace už nedostane.
Mladší se opřel bokem vysíleně o pult, "nikdy předtím jsem se necítil tak... špatně... jako po tom večeru..." oba věděli, který večer myslí. "A chápu, že mi nechceš a vlastně vůbec nemáš důvod věřit, že to myslím vážně, a že nejlogičtější by pro tebe asi bylo, kdybys mě nenáviděl... ale... prosím tě alespoň o jednu šanci..."
"Šanci? A jakou přesně?" Cítil se moc unavený, než aby řešil něco takového. "Možná ty si můžeš říct, zkusím tohle, a když to nevyjde, tak se nic neděje. Ale já musím uvažovat i nad tím, jak by se tvářil Yukito, kdyby se dozvěděl a jak bych mu vysvětloval, kdyby to nevyšlo..."
Arata sklopil poraženě pohled. "Kdybys mě předtím neznal a dověděl se, že ještě nestuduju výšku a že mi není dvaadvacet, ale jen osmnáct, dopadlo by to jinak?" zeptal se opatrně.
"Možná bych víc věřil tomu, že jsi schopen to brát vážně," přiznal mu Tsume. "Ale asi by mi stejně vadilo, žes mi lhal, protože já nevím, kde v tom, co jsme si psali, byla ještě pravda, a kde naopak sis jen domýšlel, abys působil lépe..."
"Asi máš pravdu..." mladší mu věnoval docela neupřímně působící úsměv, kterým se viditelně snažil potlačit něco jiného a lehce pokývl. "Tak v pondělí..." znovu pokývl a otočil se k odchodu.

Černovlasý chlapec ležel na posteli a četl si knížku, když se otevřely dveře od bytu a dovnitř vešel jeho spolubydlící. Zakýval mu na pozdrav bosými chodidly, ale pohled od textu nezvedl.
Arata pozdravil mladšího na oplátku a vysíleně se svlékl z kabátu, který už nosil, protože venku po večerech bývala dost zima. Pak se vydal do koupelny. Těšil se, jak se osprchuje a pak si bude moct jít konečně spokojeně lehnout, byl neuvěřitelně unavený. Netušil nikdy předtím, jak těžké může být pomáhání v tak malé restauraci.
Mladší nevzrušeně pokračoval v četbě.
Starší si po cestě vzal tričko, ve kterém spal a zmizel v koupelně. Netrvalo to moc dlouho, než se vrátil a vlezl do postele, aby se mohl spokojeně zabalit do teplé pokrývky. "Něco zajímavého dnes?" zeptal se a věnoval svému spolubydlícímu zazubení.
"Začínáš vypadat, že bych si o tebe kolo neopřel," utrousil mladší škádlivě, když se na něj podíval. "To teda Fujikawa se drží ještě svěží, ale ty to nějak nedáváš..." Zaklapl knihu.
Starší se ušklíbl. "Dej mi chvilku a zvyknu si..." zamručel. "Vůbec to není tak jednoduché, jak to vypadá..." poznamenal.
"A co jinak? Už podlehl tvým svodům?" významně na něj mrkl a sám se zatetelil dnešním zážitkem s Kourim.
"Myslím, že nám to ještě chvilu bude trvat..." Arata jen pokrčil rameny a více se zabalil do pokrývky. Byl poslední dobou tak unavený, že neměl náladu ani dávat vědět některému ze svých milenců, jestli nemá čas. "Co ty a Kouri?"
"Mám trochu pocit, že jsem ho znásilnil," přiznal se černovlasý a povzdechl si. Opravdu si nebyl jistý, co to do něj vjelo a proč se choval tak nadrženě.
Starší se na něj zkoumavě zadíval, "znásilnil?" zopakoval po něm trochu nechápavým tónem a tázavě pozvedl jedno obočí, protože u ničeho, s čím by si mohl to slovo spojit, si svého spolubydlícího představit nedokázal.
Černovlasý se rozesmál a přetočil na záda. Něž odpověděl, chvíli pozoroval strop. "No, vrhl jsem se na něj - určitě jsi mne zhypnotizoval a dal mi úchylné sklony na nějaký spouštěč, třeba filmy od Kitana - a přinutil ho k ruční spolupráci... neříkám, že se mu to nelíbilo."
Stříbrnovlasý mladík se taky zasmál, "jo..." pokývl potom, "určitě je to celé moje chyba..." potvrdil pobaveně. "Nejsem si jistý ale, jestli tomu můžeš říkat znásilnění, když se mu to taky líbilo..." natáhl se a pěstí ho lehce bouchl do ramene, "kdo by to do tebe řekl..." zazubil se.
"Asi na mě působí tvá výchova, mami," oplatil mu úsměv. "Ovšem cítím se trochu divně, protože... jsem se choval... no... ne moc jako já... i Ryuu byl vyjukaný, co za sexuálního devianta jsem..."
Jeho společník se zasmál, "co jsi mu proboha prováděl, že to bylo tak hrozné?" zeptal se zvědavě.
"No, možná by to ani nevyznělo tak deviantsky..." začal druhý, "ale... napřed jsem ho donutil si obléct ty šaty, co jste mi s Aomem pořídili... a pak jsem uviděl Kitana a jal se jej ošahávat a tak..."
"Možná to bude spíš těma šatama, než Kitanem, ne?" zazubil se na něj starší škádlivě. "Taková zvěrstva na mojí posteli..." povzdechl si pak hraně, ale znovu druhého přátelsky bouchl.
Mladší pokrčil rameny. "Já myslím, že je to Kitanem, je to sexy muž, no ne?" Poté se začal smát.

Světlovlasý muž se posadil na židli u pultu a upil ze skleničky vody, kterou si tam předtím položil. Pak se ovšem znovu postavil, jak si na něco vzpomněl a sáhl pod pult, kde schovával nádobu s bombóny. Poté si šel znovu sednou a bonbóny si k sobě přitáhl. "Jsem rád, že spolu mají takový hezký vztah," zašeptal a dal si do pusy sladkost, "vlastně ramen osudu není ani můj nápad, ale líbil se mi. Jednou mi na ulici dal nějaký muž přesně takovou kartičku s moudrem a já si řekl, že by to mohlo být hezké, hrát si chvíli na pána osudu."
"Jo, taky jsem docela rád, že jim to klape..." pokýval hlavou mladší a pousmál se při pohledu na nádobu s bonbóny. Pamatoval si, že mu druhý psal, že má rád sladké. "Nedávno... nebo... docela nedávno jsem potkal věštce..." vzpomněl si u toho.
"Opravdu?" zeptal se Fujikawa a posunul k němu nádobu s bonbóny. "Vezmi si, pokud chceš," řekl mu. "A věřil si mu, že opravdu vidí budoucnost?"
"No... popravdě bych se ani nedivil, kdyby ji opravdu viděl..." přiznal, "ale ani tak nechci vědět, co mě čeká, pokud je to doopravdy někde dané..." Natáhl se pro jahodový bonbon.
"Udělal na tebe takový dojem, že bys mu i uvěřil?" usmál se Tsume a vychutnával si svůj bonbón. "Ale je pravda, že já bych také nechtěl vědět, co se stane. Jediná chvíle, kdy jsem si to přál, bylo ráno, kdy mi utekla žena... i když to spíše byla touha vědět, co bych měl udělat já."
"Stejně nechápu, jak mohla něco takového udělat, když tu po sobě nechala dítě..." zabručel mladší.
"Asi ne všechny ženy se rodí pro to být matkami," pokrčil rameny blondýn. "A myslím, že pokud byla nešťastná, tak by stejně nebyla dobrou matkou. První rok jsem to také nemohl pochopit, jak mohla... ale asi to tak skutečně bylo lepší. Představ si, jaké by měl Yukito dětství jen třeba tehdy, kdy bychom se pořád s ženou hádali... a že ona byla velmi energická."
"To je asi pravda..." stříbrnovlasý zamyšleně pokýval hlavou. "Pokud je vám takhle líp... všem třem, tak je to asi nejlepší..." usmál se. Dokud on sám žil s rodinou, měl pocit, že nikdo z nich není šťastný. Natáhl se pro další bonbón, protože byly vážně dobré a jemu se podařilo ten první rozkousat, po cestě zpět se hřbetem ruky něžně otřel o ten Fujikawův.
Starší si zvykl, že často dělal mladík něco takového, ale neuvědomoval si, že ho čím dál méně napomíná, aby to nedělal. "Ani Yukito si po matce moc nestýská, spíše mu vadí, že jej okolí nutí, aby na to myslel."
"Kolik mu vůbec bylo, když odešla?" zeptal se mladší, soustředil se přitom částečně i na to, aby druhý bonbón hned nerozkousal, protože byl zvyklý to dělat.
Fujikawa si vzal také další bonbón. "Bylo to několik dní po jeho čtvrtých narozeninách," odpověděl. "Ale již předtím často nebyla na noc doma a zanedbávala ho. Otec mi v té době vyčítal, jak jsem slabý, že ani ženu nedokáži držet zkrátka..." Pousmál se. "Přál si vždy mít silného a nekompromisního syna, jak je on - proto mi dal tohle jméno."
"Docela bych se tvého táty bál podle toho, jak o něm vyprávíš..." přiznal Arata zamyšleně.
Muž zakroutil hlavou. "Je jen přísný a zásadový... a já se trochu vymykám jeho představě o tom, jak by mužský dědic měl vypadat. Možná mne už spíše začal brát jako matku svého vnoučka, než syna," řekl nadneseně a vesele.
Stříbrnovlasý mladík si ho okamžik jen prohlížel, přičemž se usmíval nad jeho poznámkou, protože když se nad tím zamyslel, docela to na starostlivou povahu světlovlasého sedělo. "Sluší ti to, když se usmíváš..." poznamenal potom a natáhl se pro další bonbón. Musel se proto naklonit, takže jeho tvář se přiblížila té Tsumeho. Na chvíli se zadíval do jeho tváře.
"To každému," utrousil v odpovědi jen.
"Líbím se ti, když se usmívám?" navázal na to Hachidori a vytáhl další bonbón.
Druhý přivřel oči. "Chováš se jako dítě," neodpověděl mu na jeho otázku, pouze poznamenal, co ho k takovému použití vlastních slov proti němu napadlo. Poté se natáhl, aby mu mohl prohrábnout vlasy, stejně jako to dělal Yukitovi. "Každému to sluší," řekl pak.
Arata vzal jeho ruku do své, než ji stihl starší stáhnout, a vtiskl do ní jemný polibek, "ne tak..." prohodil tiše do jeho kůže.
"Nechej toho," šeptl starší a stáhl svou dlaň.
Mladší si položil bonbón na desku pultu a nadzvedl se, oběma dlaněmi se přitom přesunul na blonďákovy tváře, "nezníš už ani z poloviny tak přesvědčeně, jako na začátku..." zašeptal u jeho obličeje a něžně, jen letmo se vlastními rty otřel o ty jeho.
Fujikawa se nechal políbit a zavřel na ten okamžik oči. Bylo to po hodně dlouhé době poprvé, co cítil na svých rtech cizí. "Neměli bychom..." začal, jakmile ten jemný polibek skončil, ale nějak nevěděl, co říct.
Arata se prsty přesunul do jeho světlých vlasů a nepatrně se usmál do překvapivě jemných rtů staršího. Něžně ho pohladil po tváři a sklouzl prsty na bledý krk, než jej znova políbil, o něco naléhavěji.
Pro staršího bylo těžké odolávat, protože mu nikdy nebylo pořádně dovoleno se oddat něžnostem a nechat se jen hýčkat. Byl zvyklý jen pracovat a starat se o syna, tohle bylo nové a tolik příjemné. Jemně se zapojil do polibku.
Stříbrnovlasý měl spokojeně přivřené oči, znovu se usmál do polibku, který chutnal po bonbónech, když se druhý také zapojil. Ještě chvíli si užíval jeho rty, než se lehce odtáhl, jak dával blonďatému muži příležitost doopravdy protestovat - pokud by chtěl. Neměl v plánu nikam spěchat.
Tsume se mu podíval do očí. Cítil se ztraceně - veškerý rozum se bouřil, ale zbytek jeho bytosti toužil se dostat do Hachdoriho náručí.
Mladší se pousmál a pohladil ho jemně hřbetem ruky po tváři. Nikdy v životě neměl pocit, že by chtěl na někoho být hodný, něžný, že by ho chtěl hýčkat a chránit, ovšem to, co cítil k blonďatému muži, k podobnému pocitu už nemělo daleko. "Nemusíš přede mnou utíkat..." zašeptal, pak ho opět obdaroval letmým polibkem, když se Tsume očividně neplánoval bránit.
"Ale..." začal druhý a nenásilně ho od sebe odstrčil. "Tohle..." jednou rukou si zakryl ústa, a pak vstal. "Yuki..." řekl, jako kdyby to něco vysvětlovalo.
Arata přešel tak, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, protože se před ním starší pokusil částečně schovat za svoji židli. Pohladil ho po tváři a druhou rukou si ho za bok držel u sebe. "Nesnaž se skrývat za to, že kvůli synovi nemůžeš..." zašeptal a znovu se něžně otřel rty o ty jeho.
Fujikawa se opřel dlaněmi o jeho hruď, jako kdyby ho chtěl znovu odstrčit, ale místo toho vystoupal jednou dlaní tak, aby ho mohl hladit palcem po linii spodní čelisti a sám se zapojil do polibku. Byl moc unavený na to, aby vzdoroval a snažil se najít nepopiratelné důvody, proč by spolu nic mít neměli.
Mladší se usmál do spojení jejich rtů a přitáhl si ho k sobě blíže, přičemž ho rukou objal okolo pasu, aby si ho mohl držet u sebe. Druhou se přesunul z jeho tváře do blonďatých vlasů.

Stříbrnovlasý mladík v zástěře donesl dvě mísy rameno ke stolu a položil je před dvojici, která u něho už byla, než se posadil naproti nim. "Chodíte najednou nějak často..." poznamenal.
"Co si sedáš, hybaj do práce, servírko," vyplázl na něj laškovně Suguri jazyk a ohlédl se po Fujikawovi, který je také po očku sledoval. Možná v tom byla kapka zvědavosti, možná podezřívavost.
"Šak tu skoro nikdo není..." stříbrnovlasý mladík se opřel o stůl a rozhlédl se. Nevypadalo to, že by někomu něco chybělo, potom se sám ohlédl po světlovlasém muži a koketně na něj mrkl.
Kouri se mezitím natáhl pro své hůlky, aby je mohl rozlomit a dát se do jídla. "Vypadáš docela zničeně..." prohodil k Aratovi.
"Taky to není žádná sranda..." pokývl mladík.
Muž za pultem se obrátil k nim zády a nakonec zašel dozadu, protože se mu nelíbilo, jakými pohledy si ho druhý prohlíží a jak na něj pomrkává, protože kdokoliv by to postřehl, hned by věděl, co mezi nimi je.
Černovlasý se také pustil do jídla. "Utekl ti..." poznamenal v reakci na koketní zamrkání.
"To nevíš," Hachidori se odsunul od stolu, aby mohl vstát, "třeba to bylo nenápadné pozvání dozadu..." zazubil se a vydal za Fujikawou.
"Vypadá o dost líp, než těch posledních několik dní, než tu začal pracovat..." poznamenal blonďák vedle Hisa.
"No, asi mu práce prospívá," pronesl žertovně mladší chlapec a opřel se o svého přítele. Opravdu tam nebylo moc lidí, navíc se v téhle restauraci začal cítit jako doma, když už k nim nebyl Fujikawa tak chladný a odmítavý.
Starší mladík se zasmál. "Vypadá to tak..." kývl.
Arata mezitím došel do zadní části restaurace, kde byl světlovlasý muž, a přešel k němu. "Utíkáš přede mnou?" zeptal se tiše, usmíval se trochu.
"Ty pohledy by sis mohl odpustit," odpověděl mu na to druhý.
"Jaké třeba?" zeptal se mladší a zazubil se. Otočil si blonďatého muže k sobě a něžně přejel dlaní po jeho boku.
Muž se na něj nespokojeně podíval, že by tohle druhý neměl dělat. Ale neřekl na to nic. "Třeba pomrkávání..." odpověděl mu pak a osvobodil se z jeho blízkosti, aby mohl znovu vejít do restaurace. Neměla by dlouho zůstávat bez dozoru.
I mladší se rozhodl vrátit, když už stejně nebylo proč zůstával na místě, a neopomněl se dlaní ledabyle dotknout boku staršího, když okolo něj procházel. Bavilo ho provokovat světlovlasého muže, i když se pohyboval na docela tenkém ledě.
Fujikawa se na něj proto přísně podíval, ale nekomentoval to.
Stříbrnovlasý mladík se opřel o pult a rozhlédl se, jak zjišťoval, jestli nikdo nic nepotřebuje, pak se vydal posbírat prázdné nádobí. Platby přijímal Tsume.
Ze schodů, které vedly do bytu v patře, slezl devítiletý chlapec a rozhlédl se po restauraci, jak ho očividně nebavilo už ani učení, ani PlayStation.
Muž ho hned zaregistroval a usmál se na něj. "Copak?" zeptal se ho, protože moc do restaurace nechodil - neměl to přímo zakázané, ale i tak ho tam Fujikawa neviděl moc rád, možná se bál, že k tomu místu nakonec bude připoután stejně jako on.
Yukito pokrčil rameny, "nechce se mi být nahoře..." vysvětlil jednoduše, "tak jsem se přišel podívat sem..." mávl na Aratu, který zrovna stál u stolu, kde byl Hiso, a když si ho všiml, začal na něj nadšeně mávat.
Fujikawa se musel pousmát tomu, jak Hachidori má jeho syna mnohem více rád, než Yukito jeho - možná to bylo tím, že jej měl spojeného s doučováním matematiky. "A chceš něco k jídlu?" zeptal se pak syna.
Chlapec se na okamžik zamyslel, "něco bych si dal," pokývl potom, "ale spíš jen něco malého..." usmál se na svého tátu.
Stříbrnovlasý mladík se k nim mezitím vydal, "co ty tady?" prohodil k Yukitovi.
Muž se vydal dozadu pro něco, co by mu mohl nachystat. Vrátil se s malou chlebovou želvu, kterou koupil ráno a úplně na ni zapomněl. Podal ji v papírovém sáčku svému synovi. "Čekala tam na tebe," usmál se, protože ji koupil pro něj - i když to bylo sladké, měl to Yuki rád.
"A pro mě želva nebude?" zeptal se Arata žertovně, když chlapec vyndal pečivo ze sáčku, a zatvářil se hraně sklesle. Pak se sklonil k chlapci, "chceš seznámit s klukem, co nemá rád školu skoro víc než ty?" zeptal se ho.
Yukito mu věnoval zkoumavý pohled.
"Je to můj kamarád," Arata ukázal prstem k Sugurimu.
"Dám ti volno, můžeš si zajít koupit," řekl mu na to starší, ovšem přetáhl ho utěrkou, když slyšel to o škole. "Vem tam Hisovi bonbóny," poznamenal pak a vydal se za zákazníkem, co chtěl zaplatit.
Arata se stavil pod pultem, kde vzal dva bonbóny pro každého mladíka a jeden pro sebe, pak se i s chlapcem v závěsu vydal ke stolu. "Tohle máte na účet podniku," prohodil, když jim dával bonbóny, a široce se zazubil. "Tohle je Yukito," představil pak Tsumeho syna.
"Ryuunosuke," blonďák se na něj jemně usmál.
Černovlasý se celý rozzářil a zamával na něj. "Hiso," představil se a prohlédl si ho pořádně, bylo to poprvé, co se chlapec restaurací jen nemihl. Vzal si bonbón a začal ho rozbalovat. "A ty nechceš?" zeptal se chlapce.
"Nemám moc rád sladké..." zakroutil hlavou nejmladší z nich a dál hodoval na své želvě. Arata se mezitím znovu posadil ke stolu a pozoroval je. Zajímalo ho, jestli s jeho černovlasým kamarádem si bude chlapec rozumět víc, než s ním.
Suguri naklonil hlavu na stranu, "ale to je zajímavé, protože jsem si všiml, že bonbóny mají rádi tebe," poznamenal a natáhl se. "A nebo se špatně myješ za ušima," doplnil pak, když vytáhl bonbón z místa za jeho uchem. Ten trik provedl tak dobře, že nikdo ani nepostřehl, kdy vzal Kouriho bonbón ze stolu, aby ho mohl jakoby vyčarovat.
Yukito se široce usmál, "umíš toho víc?" zajímal se, protože se mu líbili podobné triky a posadil se na židli, která byla přes roh vedle černovlasého. Posledními dvěma kousnutími dojedl želvu a věnoval tmavovlasému zaujatý pohled.
"No," zamyslel se, pro co má tady potřebné věci. Poté vytáhl peněženku, aby mohl ukázat trik s mincemi. Při té příležitosti vrátil Kourimu jeho bonbón. Suguri měl šikovné prsty, takže nechávání drobných předmětů mizet mu šlo.
"Nevěděl jsem, že umíš tolik podobných věcí," poznamenal Kouri a se zájmem si tmavovlasého prohlížel, protože bylo vidět, jak moc se u toho baví. Měl rád jeho úsměv.
"Klaun toho musí umět spoustu," odpověděl mu na to Hiso a předvedl další trik.
 


Komentáře

1 kroketa | 11. března 2013 v 17:11 | Reagovat

Uniklo mi něco, nebo tam vlastně nebylo setkání s Aomeho rodinou? No to vlastně nevadí :) Každopádně díky moc za kapitolu :)

2 Durcenwe | 12. března 2013 v 16:29 | Reagovat

[1]: kroketa,
chtěl si nějakou dojemnou scénu? Jak se po letech usmíří, vezmou si k sobě i Susumu a s pláčem ho přijmou za syna? XD Myslím, že tak vřelé to nebylo - radši o tom nepsat.

3 kroketa | 12. března 2013 v 21:13 | Reagovat

[2]: Jo takové věci už se nedějí ani v pohádkách XD Zas to mohla být docela sranda :D

4 Dorian | 17. března 2013 v 16:03 | Reagovat

Juumonju a Tsume se mi líbí O.o Ohoooooo...
Nevím proč, ale když si představím Tsumeho, tak úplně vidím Shizua z Durarara!! :D to bude tím ohozem a světlýmu vlasy a ten charakter mi k němu i sedí, takový odmítavý, i když teď už.... whůůů... začíná nám top nabírat zajímavý spád. Arata hodně, vážně hodně překvapuje, oh někoho jeho "kvalit O.o" bych to asi nečekala. Ale neumím v něm pořád číst stejně jako v Aomem. Ti jsou mi zakletí. To už si myslím, že spíš odhadnu věštce, naž Aomeho, ten kluk je řitažlivý a pro mne zároveň děsivý tím, jak málo mluví (ano Dé! - udělej s tím něco!) a celkově se hodně málo projevuje. Mám chuť ho popadnout za ramena a zaklepat s ním, aby se už vymáčkl. A ta nevěra mu u mne neprojde, má to schované, neřád.. kdepak..
Hiso je drsný - jak se tuhle na Ryuusukeho vrhl O.o whááá, to bylo tak žhavé, nečekané a jak sami řekli "hezké" :D zvrhlo se to :D Ryuu v šatech musí být nepřekonatelně sexy! O.o Oh můj Gackte, mám slabost pro nad/podkolenky a vy hříšnice mne takto pokoušíte...
I když se vyjadřuji k dílům zpátky, tak snad to nevadí, strašně se těším na další díl, hlavně na Tsumeho a Aratu... je to prostě nezvyk, že muž s dítětem a mladík na vysoké... strašně lákavý nezvyk <3 a věštce taky!!! O.o
Děkuji vám ;)

5 R-sama | 19. března 2013 v 15:18 | Reagovat

dobrá tak 3 kapitoly se mi povedlo přečíst jak se říká jedním dechem, protože by se mi jen těžko od toho odtrhávalo...
nevím proč ale ke konci mi přišlo že v restauraci vzniká taková zajímavá rodinka...nevím jak jinak to popsat :) prostě to působilo takovým milým příjemným dojmem
a čím více to čtu tím více mám pocit že již nemám žádného favorita v téhle povídce protože tak něják sem si oblíbila všechny, každého jinak, ale všechny ve stejné míře :) oni prostě člověkku musí přirůst k srdci :)

6 Durcenwe | 23. března 2013 v 23:14 | Reagovat

[4]: Dorian,
Myslím, že s Aomem je těžké něco udělat, aby zůstal v charakteru.
Jop, Ryuu je sexy... Hiso se nezdá, v třetí části se nebude zdát ještě víc xD

[5]: R-sama,
jop "rodinka" :)
Je hezké, že sis oblíbila všechny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama