[osobní] Lidé a nelidé...

27. února 2013 v 19:16 | Durcenwe |  O mně
Lidé a nelidé - myslím, že je to vhodný název. Lidé, co žijí a nelidé, co nežijí. Nelidé vychází z Dazaiova Ningen Shikkaku, jestliže spíše než-li české "Selhání" ho budeme pojmenovávat anglicky "No longer human". Tedy nelidé. Bavím se (nejspíše - už ne tolik aktivně) s jedním Japoncem, s nímž jsem zapředla rozhovor právě o Dazaiovi. A Dazai tu stále je... jako připomínka a vcítění se. Jsou to pocity nelidské... a lidské.


Asi z toho úvodu jde poznat, jak mám myšlenky rozházené a pomíchané. Nevím, kde začít a jakého pocitu chci vlastně popsat.
Nicméně bych měla něco říct, abych řekla a trochu upravila ten nepořádek. I když...

Není to stále něco. Přicházela jsem sem s tím, jak nemůžu být mužem a to zatracuje svět. Bylo tu období, kdy jsem měla rodiče v protialkoholní. Spousta druhů mého uměleckého bloumání. A mnoho dalších věcí. Věřím, že už je to omrzelé a působím... způsobem věčně si stěžujícího slabocha, co si vymýšlí problémy. A nejsem jím? Nevím. Jen můj osobní pocit není, že stále přicházím s "něčím", abych něco měla a mohla si na to stěžovat, ale... že jen stále víc mi "bytí" dře, ozubená kola, co do sebe nezapadají
Nedokážu být člověkem a žít.
Je to můj pseudo problém (dokonce ten konečný, který zastřeší všechny ostatní), který jsem si vymyslela, abych nějaký měla? Když už sama chápu, že o svých spisovatelských krizích nemůžu po tolikáté znovu začínat, stejně jako jsem to po třech letech častých depresí pro mé tělo přestala provozovat i s mým nemužstvím (a od té doby většinou mlčím).
Mám chuť se rozplakat - poslední dobou často -, ale přímo naproti mne je spolubydlící. Otevírám se světu na blogu, protože je to anonymnější, než mluvit s někým, koho znám, nebo dokonce s rodinou. Potřebuji to vykládat protože jsem svým způsobem chtívá pozornosti a lítosti?
Kdosi mi říkal, že mám přestat stále řešit sebe a začít se zajímat o druhé. Zajímám se o druhé, jsem jeden z mála lidí, co opravdu poslouchá, když mu někdo něco říká (to, že si ne vše pamatuju je otázka paměti, ne toho, že by mne to nezajímalo), ale nerozumím příliš problémům, které mají. Žijí - žití jsou radosti a bolesti, vše se vždy nějak vyřeší... tak je jen třeba žít. Navíc mnohdy mé nepochopení plyne i z toho, že i reálně - nejen psychicky - žiji docela jinak.
Někde jsem potkala, že někdo bude šetřit padesát korun denně, aby měl na "něco". Já mám mezi 50-100 korunami na vyžití na celý týden. A i přesto jsem schopná si sehnat peníze (nebo právě proto, že nepoužívám více, než-li je nutné) na věci, které chci. Nerozumím mnohým problémům - finančním ponejvíce. Všechno jsou podle mne jen otázky priorit - neexistuje téměř nemůžu, většinou je to nechci.
A abych si protiřečila, tak použiji sloveso nemůžu pro můj život. A tady je to taktéž nejspíše nechci. Nechci žít. Od dvanácti, co si pamatuju... nechci, protože nemůžu a nemůžu, protože nechci.
Za tu dobu, kdy se od dvanáctého roku vytváří má "dospělá" osobnost, jsem udělala svůj život takový, že mi žití nestojí za to, že žiji. Ne, protože by v mém životě nebylo nic hezkého, ale protože je pro mne lepší nic, než přežívání.
Všechno to teď píšu, protože se nemůžu tenhle semestr chytit ve škole. Je začátek, ale já prostě nechci. (Nemůžu-nechci znovu). Nelíbí se mi v Praze, na koleji, nezajímá mne žádný z předmětů, nemám žádný cíl a touhu k budoucímu, pro kterou bych se měla snažit a přežívat to, protože i když školu dostuduji, budu muset dělat věci, co pracující dělají a žít životem, co mne neláká, a dokonce mám, kdykoliv "přichází" škola a nebo z ní odcházím, pocit, že nejlepší by bylo skočit pod metro. V hodinách, když se zamyslím nad "budoucností" na škole a po škole, mám chuť odejít s pláčem. A jak jsem teď byla v Mnichově, raději jsem mrzla na ulici, než abych si přála, aby se čas přesunul už ke koncertu - dva důvody: měla jsem volný den a nechtěla jsem, aby kdy skončil, a chtěla bych dostat alespoň zápal plic, když tuberu nikde nechytám.
Vždy jsem chtěla rakovinu, aby to nebylo na mne, že nebudu žít. Zbabělec, vím, když nechci svýma rukama ublížit blízkým, ale nechci už žádný z dalších dní.
Vzpomínám si, že jsem měla období, kdy jsem ležela a představovala si, že jsem mrtvá. Ten pocit klidu. Nebýt člověkem, nežít. A teď jen mívám období, kdy dlouze spím, abych se neprobudila. Kdyby nikdy, tak jedině dobře.
Reiko říkala, že není špatné, když cítim jinak. Stále s tím nemůžu plně souhlasit, i když si myslím, že je Reiko moudrá a má ve spoustě věcí pravdu. Bylo by krásné, kdyby to nebylo špatné, spravedlivý by se pak zdál svět, ale stále... vše se řídí většinou. A z pohledu většiny si zasloužím tu hanbu, co pro každý den svého života cítím, i když dle mého osobního pocitu se nechovám nijak, abych se za to měla stydět (dělám věci tak, jak mi radí mé svědomí a žiju tak, jak mi říká můj sebevrah).
Dvacet let a žádný pokus o sebevraždu, stále to vidím, jak zaostávám za Dazaiem.
Mám své stavy, kdy mnou doslova lomcují pocity a já se třesu. Teď v Mnichově jsem si všimla, že se docela i chovám jako blázen, když se snažím popsat své pocity. Ty pocity, proč nebýt a touhu nebýt.
Seiriel říká, že jsem se tolik chtěla chránit, aby vše nebolelo, že už nic nezbylo, co by mne drželo na světě. Má pravdu. Dle mého jsem přestala mluvit o psaní a vlastně skutečně téměř i psát, protože už ani to nezbylo, když mne to bolelo. Přecitlivělá jsem. Úzkostlivá. A teď ještě víc.
Neměla bych se stýkat s lidmi. Mám je ráda, ale nechápu je, nerozumím jim a asi není možné nás dát dohromady, když já chci být "sebou". Vidím svět jinak, až neslučitelně a vím to, mrzí mne to a znechucuje v kontaktu s druhými.
Nemám právo lidem mluvit do života. Nemám právo vůbec mluvit. Nemám právo psát, když nemám právo mluvit.
Jen... musím. To všechno, co nechci, musím. To mi zbylo. Je to tupá bolest lhostejnosti, nic víc a občasný strach.

Netuším, kam mne povedou kroky budoucí. Chtěla jsem se snažit řešit své problémy, ale... já na to nemám, ani jediným ze způsobů - lidským ani nelidským. Jediné, co vím jistě, je, že přežiju. A budu žít. Stále.
Dnes, protože jsem unavená, můžu přebít strach letargickou lhostejností, zítra přežiji, co příjde... pak bude víkend, a pak se... nechci přemýšlet, protože mám pocit, že bych pak skutečně šla do slz. A to si v přítomnosti spolubydlící nemůžu dovolit.
Svůj odpočinek a mír jsem si zažila včera. Nemám právo si stěžovat, nu což? Snad se nějak doplácám i k tomu míru a odpočinku, co mne čeká na koncertu Orochi.
 


Komentáře

1 maikeru | 27. února 2013 v 20:10 | Reagovat

Neviem ako to robíš, no hovoríš mi z duše.... Ja som si želala (a stále ešte želám) zomrieť  už od škôlky. Dosť skoro čo? No mala som na to svoje dôvody. A teraz, po toľkých rokoch, je zo mňa nečlovek. Hudba je jediný únik od všetkého...

2 Durcenwe | 27. února 2013 v 23:02 | Reagovat

[1]: maikeru,
nemám moc ráda, když někdo říká, že je mi podobný... ale možná - jak sama se cítím jiným v jistých ohledech podobná - tak i v tomhle (viz. obsah) se dá být podobný se mnou. I když jsem myslela, že jsem anomálie, která by skutečně se neměla vyskytovat.

3 Dorian | 27. února 2013 v 23:11 | Reagovat

"Hudba je jediný únik od všetkého..." Hezky řečené to je...
Je to realita, D. Myslím tedy, též se mi to stalo... jiné prostředí, lidé, nával problémů, všeho nového... BOOM a pak není kam utéct, kam se schovat, kam se vrátit a kde hledat jistoty, když najednou za vším je problém a za nim další a další a nezbyde, než čekat s prázdnýma rukama... na co? To nikdo neví.. na budoucnost, snad... Realita je jako mašina a jede a jede a konec. Před tím měl člověk aspoň kde být, aspoň ve vlastní hlavě hledat klid a utéct do vlastních světů všemožna a najednou už to nejde, když je tam chaos a ty pocity - ať už to skončí! Nevím, jestli to popisuji správně, takhle jsem to měla podobně...
Neporadím ti nic a těžko by o moje rady někdo stál, sama jsem tragéd i když píšu vtipné smajly a komenty, ale uvnitř je to jinak...
Nevím... nevím, ale upřímně doufám, že vydržíš! Musíš, D. *a to se říká, že člověk musí jenom umřít.*
Je to jen to těšení se od akce na akci, jako záchytné body v životě. Mezi tím - přežívání. Myslím, ale nevím...

4 Durcenwe | 27. února 2013 v 23:54 | Reagovat

[3]: Dorian,
co se školy týče, změny prostředí a tak celkově - první semestr byl v pohodě, ale tento se něco zlomilo.
"Člověk musí jen umřít" - hezké přísloví, dlouho jsem ho neslyšela.
Realita. Hm... k ní není co říct.
Vydržím, i když je to den ode dne horší a horší... protože není možnost nevydržet. Nikdy. Nebo aspoň já ji ještě nenašla.

5 Reiko | Web | 28. února 2013 v 21:18 | Reagovat

Proč by tě měla zajímat společnost?
Oni neurčují správnost, pouze normu.
Co je to norma?
Nic.
Proč by ses měla zabývat tím, že nejsi stvořená podle jejich pravidel?
Ubližuješ snad někomu?
(A teď nemyslím to, že některé udržuješ v neustálém strachu o tvou osobu). Nejsi zlý člověk. Víš to moc dobře sama.
Tak proč bys měla mít upřená práva. Máš právo mluvit. Doslova bych řekla, že bys měla, protože máš co dát. Máš co říci.
Můžeš říct každou věc miliony způsoby, můžeš to napsat miliardou.
Mlčení je plýtvání a plýtvání nikdy nemohu uznat.
Vidím, jak bez psaní vadneš a ty stále dále nepíšeš. Chceš-li se úmyslně postupně oddělávat, tak budiž...ale to, že píšeš tenhle článek, to znamená, že tě to trápí.
Trapíš se teď sama. Úmyslně?
Ta společnost, která by tebou dle tvého měla strašně pohrdat tě většinou ani nevnímá. Jsi pro ně jen jedna ze sta. Nepodstatná.
Pro nás nepodstatná nejsi.
Proč bys tedy nemohla chvíli poslouchat nás?
Mohla bys chvíli poslouchat?

Nebudu tě litovat.
Nejsem z těch, co ti budou říkat, jak tě chápou. Víš, že tě chápu, ale odmítám...to, že jsi zatracenec zatracený. A odmítat budu.

Protože v sobě máš sílu.

6 Durcenwe | 1. března 2013 v 14:21 | Reagovat

[5]: Reiko,
Když tak používáš slovo "norma", připomínáš mi školu, protože právě normy ČSN jsou to nejprotivnější na ní.

Problém je, že tento způsob "úmyslného se oddělávání" nefunguje. I když bych chtěla. Nefunguje to. Nezmizím. Budu tu stále.

Myslím, že i přesto, jak se snažím otevřít a ukázat všem, koho to zajímá, jaká jsem, stále máte o mne mylné mínění.
Ovšem i tak děkuji za tenhle komentář - pokud by to nepřinášelo nic jiného, tak poslouchat tě je alespoň jistým způsobem uklidňující (mluvíš racionálně a to je největší lék na rozbouřené pocity).

7 Reiko | Web | 1. března 2013 v 14:57 | Reagovat

Bylo mi řečeno jedním kamarádem, že o sobě uvažuju jako anorektička. Vidím na sobě víc špatného než vidí ostatní.
Prezentuju se zkresleně.
Vzpomínám si na pražskou debatu - jsme my ty dobré nebo ty špatné?
Na jedné straně tvrdíš, že jsi dobrý člověk a na druhé straně chceš, aby si všichni kolem tebe mysleli, že jsi špatná.
Mylné mínění?

(Racionalita někdy zdrcuje více než ráže 9mm)

8 Durcenwe | 1. března 2013 v 17:24 | Reagovat

[7]: Reiko,
přesně ta otázka vypovídá o neschopnosti nalézt na to odpověď. Závisí to na úhlech pohledu. Který je ten správný? Možná kdyby byl nalezen, je všechno jinak... a nebo by tu stále byly pochyby. Protože důkazy nejsou. A svým ani vlastně jiným úsudkům nevěřím, protože jsou tolik rozdílné a nejednotné.

Nemám v sobě sílu - to je to hlavní mylné. Žádný důkaz síly jsem nedala... místo toho kráčím v lajně přežívání, protože jsem slabá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama