Kolibřík a rybíz - Část II, kapitola 6

23. února 2013 v 0:43 | Durcenwe |  Kolibřík a rybíz
Spolupráce se Seiriel.


Anotace: S trochou zpoždění. Přeji příjemnou četbu.


Blonďatý mladík se protáhl, jak měl po dvou hodinách sezení na tvrdé židli ztuhlé svaly, a spokojeně se usmál na tmavovláska, který šel vedle něj. "Líbilo?" zeptal se, on sám si představení, které měli za sebou, docela užil.
Suguri se široce usmál a kývl. "Moc," řekl pak a oči mu jen zářili. "Bylo to opravdu skvělé," upřesnil ještě, "to všechno... a ty místa, kde jsme byli. A ten sloní chobot..." Zasmál se při vzpomínce, jak si ho vybral slon, že se bude kamarádit. "A klauni... hehe..." zazubil se.
Starší se stále jemně usmíval, očividně ho těšilo, že se druhý tak bavil, přičemž si svého společníka se zaujetím prohlížel. "Vážně máš rád klauny, co?" poznamenal.
"Ano," odpověděl mu druhý, "jsou úžasní... jejich svět je úplně jiný, než ten obyčejný..." Chvíli váhal, zda to má udělat. Přivřel oči a ohlédl se na cirkus, v němž byli. Zamyslel se. Pak si jemně kývl a vzal druhého za ruku. Opatrně, jak mu dával možnost úniku.
Ryuunosuke se na okamžik zatvářil docela překvapeně, ovšem neuhnul jeho doteku a po chvilce s ním sám i propletl prsty. "Bylo to fajn..." pokývl druhý, jako by se snažil odvést tak jejich pozornost jinam.
Černovlasý se tomu zasmál, jak ho vyvedl z míry a ještě několik kroků počkal, než se zastavil. Protože se drželi za ruce, musel i Kouri. Překonal jedním krokem vzdálenost mezi nimi a natáhl se, aby ho mohl jemně políbit na rty. "Děkuju," šeptl.
Světlovlasý si okamžik mlčky prohlížel jeho tvář, až teď si uvědomil, že mu dotek druhého mladíka vůbec není tak nepříjemný, jako mu u většiny lidí byl. Bylo to jiné, než s dívkami, u který se to jen snažil přetrpět, protože se to od něj očekávalo. I něžná pusa, kterou dostal. Zaváhal, než se nakonec sklonil, aby mu mohl jemný polibek oplatit, možná proto, že v tu chvíli ho nenapadla žádná jiná reakce.
Suguri se tomu jen usmál a pevněji stiskl jeho ruku. Bylo to hezké. Měl pocit, že tak to má být a že opravdu se naplňuje něco předem napsaného. I tak ustoupil dozadu a pokračoval dál v cestě parkem držíc ho za ruku.
Starší se také jemně usmíval a přiblížil se více ke svému společníkovi. Mlčel, jako by nechtěl kazit slovy to, co se právě mezi nimi stalo.

Světlovlasý muž přicházel po chodníku v parku k altánku s fontánou, v níž stále ještě proudila voda, i když bylo chladno. Věděl přesně kam jít a za kým, protože narozdíl od druhého věděl, s kým má tu čest. I když se to dozvěděl zcela omylem. A místo toho, aby se těšil na schůzku jako předtím, bral to jen jako svou povinnost.
Měl na sobě bílý krátký kabát, šálu a černé kalhoty. Přestože měl na rukou kožené rukavice, schovával je v kapse. Šel tiše a mezi lidmi se ztrácel, protože byl hezký, ale ne výrazný a neupoutával na sebe pozornost, spíš naopak.
Odkašlal si, když došel až k mladíkovi, který k němu byl zády, aby na sebe upozornil.
Arata se otočil, přičemž se jemně usmíval. Jeho úsměv - překvapivě do té chvíle docela upřímně milý - ovšem dost ochabl, když za sebou uviděl blonďáka, kterého téměř denně vídal se svým nejlepším kamarádem v ramenové restauraci. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zase ji mlčky zavřel, když mu došlo, co znamená to, že se k němu druhý vůbec má a koho měl vlastně poznat podle černobílé šály okolo jeho krku. Nervózně se ošil a naprázdno polkl, když si uvědomil, že se dostal do situace, ve které si vůbec není jistý, jak by měl zareagovat.
"Pojď, nebudeme tu pod světly dělat ostatním divadlo," řekl mu tiše světlovlasý a pokračoval v chůzi, i když počkal, až ho druhý dojde. "Přišel jsem jen proto," věděl, že mladíkovi musí být jasné, že slyšel nejen rozhovory o sobě jako o obsluze, ale před pár dny i ten, co vedli o otci z inzerátu, "abych ti řekl, že bavit se na účet druhých není skutečná zábava." Pro něj to bylo důležité, aby sám před sebou nepřišel o hrdost.
Stříbrnovlasý ho mlčky následoval a sám nevěděl, jestli proto, aby se mu vysmál do očí pro moralizující přednášku, která ho jistě čekala, a aby si tak udržel vlastní tvář, i když by tím zahodil něco, co pro něj samotného začínalo být docela důležité, nebo proto, aby se mohl pokusit bránit, vysvětlit vlastní chování.
Blondýn, který vypadal nejméně o šest let mladší, než skutečně byl, se zastavil v místě, kde již bylo jen přirozené přítmí večera. "Tedy... myslím, že není nic víc, co bych mohl říct," přestože jeho hlas byl pevný, v tváři měl cosi smutného a unaveného. "Měl bys mi poděkovat za pobavení, ať si můžeme říct sbohem a ukončit tohle..." z tónu, jakým vyslovil poslední slovo, bylo znát, že ani nemá výraz, kterým by situaci popsal.
Hachidori na okamžik sklopil pohled, uvědomoval si, že je to konec tohohle vztahu, jedno, jestli se zachová hnusně nebo se alespoň pokusí o omluvu. Ovšem ten smutný lesk v očích druhého na něj najednou působil úplně jinak, než když si spolu s Hisem z muže naproti němu utahovali v restauraci. Nadechl se, aby mohl konečně, poprvé od jejich setkání, i on promluvit, "nepřišel bych... kdybych to celé bral vážně jen jako zábavu..." oznámil mu nakonec a znovu na něj pohlédl, "a..." připadal si hloupě, když se chtěl omlouvat, protože mu bylo jasné, že by to samé dělal znova, pokud by na to přišlo. "Bylo to hezký... vážně..." prohodil nakonec a lehce se pousmál, jako by tím chtěl zahnat něco jiného, "nebuď na mýho kamaráda zlej, když přijde sám..." řekl nakonec a otočil se k odchodu, protože už nebylo co víc k tomu říct nebo udělat.
Muž přivřel oči a povzdechl si. Vydal se na druhou stranu, než šel Hachidori. Bylo mu smutno, že se vrací do prázdného bytu a nemůže všechno zlé zahnat v pohledu na svého syna, který byl to jediné v jeho životě, co se mu opravdu povedlo.

Stříbrnovlasý mladík za sebou s povzdechem zavřel dveře a mdle pozdravil svého spolubydlícího, než se beze slova vydal do koupelny. Po cestě odhazoval kusy oblečení a očividně nehodlal se o ně dál starat. Po tom, co se stavil u Izayi - neohlášen - jen aby mu jeho černovlasý milenec otevřel - zabalený jen do prostěradla - a oznámil, že má u sebe někoho jiného a na něj nemá čas, neměl chuť na nich jiného, než si na chvíli sednout pod horkou sprchu a potom se zabalit do deky a spát. Čím déle, tím líp.
Černovlasý, který už byl v posteli, z ní vstal a vydal se za ním. Zastavil se u dveří. "Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně, protože věděl, že druhý není.
Arata se na něj otočil a na okamžik zaváhal s odpovědí, než jen pomalu zakroutil hlavou. "Moc ne..." přiznal tiše a odhodil na zem tričko, které si svlékl. Dal se do rozepínání kalhot, ovšem v polovině činnosti se zastavil, aby se mohl znovu zapnout a hodit na sebe župan. Pak se vydal zpět a k oknu, potřeboval si nejdřív zapálit.
Suguri sebral jeho tričko ze země. "Myslel jsem, že budeš venku dýl do noci..." poznamenal. "To rande ti nevyšlo?"
"Slabá slova..." povzdech si druhý, když otevíral okno. Posadil se na parapet a zapálil si, moc se mu o tom nechtělo mluvit, i když mu bylo jasné, že stejně bude muset vysvětlit, proč přestává chodit na ramen. "Co tvoje rande?" zeptal se místo toho.
Mladší přehodil tričko přes židli a přešel k oknu, aby si do něj mohl sednout z druhé strany. "Líbali jsme se," odpověděl mu na to a pousmál se. "Ale nechce se mi o tom moc mluvit, když ty vypadáš tak... demotivovaně."
Světlovlasý mladík se pousmál a opřel se bokem o druhého, aby si mohl položit hlavu na jeho rameno. "Jsem rád, že alespoň mému štěněti se daří..." odpověděl mu na to.
Mladší jej pohladil po vlasech. "Naučil jsem se od klauna v cirkuse konečně vyrobit pudla z balónku, chtěl bys ho?" zeptal se dětsky, jako kdyby se snažil hlavně nesetrvávat u témat, které působily smutně.
"Jasně," Hachodori věnoval druhému široký úsměv, i když působil trochu přemáhaně. Poté zamyšleně našpulil rty, "škoda ale, že nebude lítat..." poznamenal s povzdechem. Na okamžik se odmlčel a jen si užíval cigaretu a přítomnost druhého, váhal, jestli má začínat o tom, co se stalo, protože si uvědomoval, že bude muset jít více do hloubky, aby vysvětlil, proč se chová takhle.
Tmavovlasý mladík zůstal jen tiše sedět, protože věděl, že jakýmkoliv pobízením ze svého kamaráda nedostane, co se stalo. Čekal, zda mu to bude chtít říct.
Arata ještě několikrát potáhl, než típl nedopalek do popelníku a narovnal se, "už s tebou nebudu chodit na ranem..." prohodil neutrálním hlasem.
"Udělal jsem něco?" naklonil černovlasý hlavu na stranu.
Stříbrnovlasý mladík se pousmál a zakroutil hlavou, "ne, ale mě už by tam jídlo asi vážně nikdo nedal..." povzdechl a vstal, aby se mohl znovu vydat do koupleny.
"Počkej, proč? Nerozumím..." dohnal ho, aby s ním mohl mluvit. I když se pak plánoval vrátit, aby zavřel okno. Nelíbilo se mu, kolik tepla unikalo ven.
Světlovlasý se zastavil ve dveřích a věnoval svému spolubydlícímu váhavý pohled. Na okamžik se odmlčel, pak s povzdechem začal, "je to... tragéd... a nejhorší na tom je, že mi nevadilo, když jsem zjistil, že je to on, ale když mi došlo, že už s ním nikdy nepromluvím..." sklopil pohled a s dalším povzdechem se otočil zpět do koupelny.
"Jako taťula a tragéd jsou jeden a ten samý? Když mu určitě netáhne na třicet..." zamračil se Suguri. "Nebo jako... huh..." zamyslel se, až potom mu došlo, co vlastně jeho kamarád řekl. "Zvykl sis... na něj?" zeptal se opatrně, nevěděl, jak jinak to popsat.
"Je mu třicet jedna, nevypadá na to..." pokrčil Arata rameny. Pak se zády opřel o rám dveří, a zadíval se do země. "Jo... celkem jo..." přiznal mu. "Bude mi to chybět..." povzdechl si tiše.
"Asi... reagoval špatně na to, že jsi to ty, co?" Zamyslel se černovlasý, zda se to dalo nějak vymyslet, aby to dopadlo lépe, nebo alespoň jeho kamarád nebyl z toho špatný - ovšem nemyslel si. Uvědomoval si, kolik o něm namluvili v restauraci a že jasně vyšlo napovrch, jak mu Hachidori o sobě lhal skoro ve všem (alespoň na začátku, co si Suguri četl).
"Jo... docela jo..." pokývl starší. "Doufám," otočil se pak na mladšího, "že na mě bude čekat pudl, až se vrátím..." pousmál se a zavřel za sebou dveře od koupelny.

Suguri opatrně - aby ho dotyčný neviděl - sledoval světlovlasou obsluhu v ramenové restauraci a snažil se na jeho tváři vyčíst, jaký zaujal k tomu, co se stalo postoj. Vypadal stejně unaveně jako vždy a netvářil se vůbec vesele - žádná změna. Černovlasému se ovšem nechtělo nést takové zprávy Hachidorimu, kterého to, co se stalo, vzalo jako nic předtím, co si Hiso pamatoval.
Obsloužit ho neobsloužil. I když byla pravda, že se vcelku musel otáčet, protože tam byl sám a zákazníků měli zrovna v tuhle dobu dost.
Ještě několik okamžiků to trvalo, než do restaurace vešel i Ryuunosuke, který byl s tmavovlasým domluvený, a s úsměvem ho pozdravil, než se k němu posadil. "Čekáš tu dlouho?" zeptal se starostlivě.
Chlapec zakroutil hlavou. "Ani ne..." odpověděl a podíval se na obsluhu, zda se k nim konečně vydá. Chvíli jí to trvalo, ale přece jen to udělala. "I kdyby... potřebuju tě, abych dostal ramen," utrousil pak s úsměvem.
Starší mladík se pousmál, "o to je to horší, jestli tu čekáš dlouho..." prohodil a sám věnoval obsluze letmý pohled. "Ani pojíst nemůžeš..." připadal si trošku zvláště, potom, co se mezi nimi naposledy stalo, když znovu vedli normální konverzaci, jako by se tomu oba raději vyhýbali.
Mladší pokrčil rameny. "I tak to není tvoje chyba," utrousil ještě předtím, než přišel světlovlasý a přijal jejich objednávku. Vyměnili si pohled, kterým oba prozradili, že vědí, že druhý ví, a poté obsluha odešla.
Kouri okamžik počkal, než obsluha zase odešla, než se zeptal druhého: "Něco se stalo?" zajímal se se zaujetím.
"No," zamyslel se černovlasý, jestli o tom má s druhým mluvit. Ošil se a podrbal ve vlasech. "Trochu se to zkomplikovalo," řekl pak, i když to moc nevysvětlovalo.
"Mezi tebou a obsluhou?" blonďák mu věnoval tázavý pohled, přičemž pohledem zůstal na obojku, který nosil mladší stále okolo krku. Už několikrát se na něj chtěl zeptat - a přitom na to, jaký vlastně vztah mezi Hisem a jeho stříbrnovlasým kamarádem -, ale nějak si k tomu nenašel vhodnou příležitost.
Suguri se tomu usmál. "Taky, ale přes Aratu," odpověděl pak. Prohlédl si obsluhu, jak připravuje jejich misky. "Ale byla to vcelku taková blbost a náhoda," zakroutil hlavou, že by si nikdy nemyslel, že se zrovna tohle může stát.
Mladík naproti němu pokývl a na okamžik se odmlčel. "Celkově jsem tě s ním dlouho neviděl..." poznamenal potom zamyšleně.
"Nezveš jeho..." pokrčil rameny mladší a široce se usmál, čímž jakoby dodal, že přece mají rande ve dvou. "Teď zrovna má špatnou náladu kvůli tomu, co se stalo," vyslovil a nedával si pozor, aby ho světlovlasý muž, který jim nesl ramen neslyšel. Ovšem počkal, až zase odejde, než dodal: "Ovšem sem chodit už nebude..." Ohlédl se po obsluze a zamíchal hůlkami v ramenu. "Věřil bys, že je mu přes třicet?" zeptal se a hlavou pohodil k dotyčnému, o kom mluvil.
Ryuunosuke si světlovlasou obsluhu okamžik prohlížel, pak věnoval svému společníkovi překvapený pohled. "Nevypadá na to... typl bych mu tak pětadvacet nanejvýš..." přiznal.
"A má devítiletého syna," prozradil ještě, protože jeho samotného to překvapovalo. Pak se pustil do ramenu, než jej vyhodí za šíření klepů.
"Věřím, že když jdou po ulici, působí spíš jako bratři, než jako otec se synem..." prohodil trochu pobaveně starší a naposledy se zadíval na muže za pultem, než i on se pustil do jídla.
Světlovlasý mladík vyšel z restaurace a zadíval se na svého společníka, "máš teď něco v plánu?" zeptal se trošku váhavě.
Suguri k němu zvedl pohled. "Jak to myslíš?" zeptal se pak a rozhlédl. Pravdou bylo, že chodník, na němž stáli, byl vcelku frekventovaný. Zachumlal se do svetru a hodil si kapuci přes hlavu.
"No... mohli bychom se třeba... projít, kdybys neměl nic dalšího v plánu... na chvíli..." nejistě pokrčil rameny, protože si sám nebyl moc jistý, co svojí nabídkou vlastně sleduje.
"Dobře," souhlasil mladší a znovu se rozhlédl, jako kdyby hledal směr, kam se mají projít. Přivřel oči. "Ale asi bych měl brzy jít zkontrolovat Aratu, zda nevyvádí nic horšího než obvykle," pokrčil rameny a určil směr, kterým půjdou.
Světlovlasý ho následoval. "To je to s ním už tak zlé?" zeptal se, když ho dohonil, aby mohl jít vedle něj. Pohlédl na mladíka, ale tmavovlasý se netvářil, že by chtěl opakovat, co se mezi nimi stalo po odchodu z cirkusu.
"No, jako... myslím, že ho chvíli bude držet nálada, kdy bude ze sebe dělat většího vyhryza," odpověděl mu na to, "možná si tím chce dokázat, že se nic nestalo a i kdyby, jemu na tom nezáleží." Mladší pokrčil rameny. "Taky mne docela překvapilo, jak to vzal..."
"Takže se stalo něco... hlubšího mezi ním a obsluhou..." vydedukoval blonďák, i když v jeho hlase byl stále slyšet částečně tázavý tón. Popravdě se o stříbrnovlasého příliš nezajímal. Jen lehce pokrčil rameny.
"Sám toho moc nevím, je to poprvé, co před svým štěnětem Arata mlží," pousmál se černovlasý.
"Štěnětem?" zopakoval tázavě starší, bylo to asi poprvé, co se tmavovlasý mladík zmínil i konkrétněji o jeho vztahu k Hachidorimu.
"Štěnětem," kývl druhý a zatahal se za obojek, který měl na krku. "Vzal si mne domů jako opuštěné štěně, tak jsem jeho štěně..." Pousmál se. "Smím do postele a dostal jsem velkou kost!" ukázal, jak velká ta kost byla.
Ryuunosuke z odpovědí okamžik váhal, jako by se snažil si v hlavě přebrat informace, kterých se mu zrovna dostalo, ovšem příliš nadšený z toho nevypadal. "Moc nerozumím vašemu vztahu..." přiznal nakonec s tichým povzdechem a trochu při tom možná působil, jako by žárlil.
Druhý se zasmál. "Já také ne... nebo spíš nerozumím tomu, proč se štěněte ujal," řekl mu na to. "Jsme jen přátelé, možná se občas chová jako můj starší sourozenec nebo rodič, ale v našem vztahu nic jiného není," ujasnil nakonec. "Nicméně mu to rodičovství jde lépe, než mé matce..."
Starší se nepatrně usmál. Na okamžik se opět odmlčel. "A... náš vztah?" nadhodil nakonec opatrně.
Suguri se na něj podíval a zaváhal, co odpovědět. "Nejsem holka," řekl pak jen.
Světlovlasý mladík se na okamžik zadíval na stranu, "vím, že nejsi holka..." poznamenal potom.
Druhý se pousmál a otřel dlaní o tu Kouriho. "Necháme to zatím volně plynout," řekl pak, protože nemohl rozhodnout za staršího, zda s ním chce mít jiný druh vztahu než přátelství. Rozhodně jemu samotnému nebylo příjemné vystavovat svou orientaci na ulici.
Světlovlasý mu věnoval trošku zkoumavý pohled, protože si moc nebyl jistý, co si pod tím má představit, ovšem z jeho pohledu to pro něj dvakrát nadějně nevypadalo. Moc nevěděl, co na to odpovědět.
"Nebo vadí?" zeptal se pak Suguri a stáhl obě ruce do kapes. Kapuce mu spadla víc do obličeje. "Nemusíš dělat věci, co jsou ti proti srsti kvůli té hlouposti s osudem..." pokrčil rameny, díval se před sebe.
"Nedělám to kvůli tomu..." reagoval na to starší, "jsem... s tebou rád..." letmo se pousmál, "jen... že to necháme volně plynout neznělo moc nadšeně..."
"Ještě jsem s nikým nechodil..." přiznal se černovlasý po chvilce mlčení, "a... myslím, že i tak to bude jiné... od normálu. Tak..." Zakroutil hlavou, protože pro radu si nemohl jít ani za Hachidorim, který s nikým neměl přímo vztah. "Lepší nechat, ať si to samo najde cestu, než... ji diktovat, když nevíme kam..." Rozpačitě si hrál prsty s obsahem kapes.
Světlovlasý zamyšleně pokývl, "to je nejspíš pravda..." přiznal potom tiše, protože mladší měl ve všem pravdu. Usmál se na svého společníka a něžně dlaní přejel po jeho ruce, i když jen přes látku svetru, protože měl Hiso dlaně schované.
Druhý mu úsměv oplatil.

Světlovlasý muž se zastavil u dětského hřiště, protože si všiml, jak se tam jeho syn toužebně dívá. "Chceš mi ukázat, co jste dnes dělali v tělocviku?" zeptal se. Pokud jeho syn zlobil v ostatních předmětech, tělocvik jej bavil, protože mu šel. Rád se chlubil, co všechno umí nebo se nového naučil. Za těch pár minut, co tu budou, se snad nenachladí - dnes byl výjimečně teplý den.
Chlapec s úsměvem kývl a vydal se pyšně k hřišti, aby mohl na malé hrazdě, která tam byla, ukázat svému otci, co se ve škole naučili.
Stříbrnovlasý mladík, sedící na jedné z laviček u hřiště, zbystřil, když zahlédl blonďatého muže a výraz v jeho obličeji podivně zvážněl. Potáhl si z cigarety, ovšem nijak to nekomentoval a nejspíše se snažil i vypadat před Aomem, který seděl vedle něj, jako že se nic neděje.
"Počkej," dohonil svého syna světlovlasý, "ukaž, budu tě držet." Shodil z ramene jeho školní tašku a opřel ji kousek vedle nich, aby měl obě ruce volné. "Není to moc studené?" zeptal se starostlivě ještě.
Aome se na dvojici také zadíval, popravdě si všiml, že na dětská hřiště většinou chodí chuligáni, dětí s rodiči tam bylo minimum.
Chlapec to okomentoval protesty, protože si očividně dostatečně věřil, že to zvládne sám, navíc se mu nelíbila ani přehnanost, s jakou se o něj jeho rodič staral, ovšem i tak na něm bylo poznat, že to nemyslí nijak zle. Měl svého tátu rád.
"Se mnou takhne na hřiště nikdy nikdo nechodil..." prohodil Arata zamyšleně, jako by mluvil spíš pro sebe než na druhého, a potáhl si. Na jeho hlase nebylo poznat, jestli ho to mrzí.
"Tak to jsme dva... a to jsem měl placenou chůvu," ušklíbl se modrovlasý.
Mezitím se synovi podařilo udělat výstavní toč, skutečně nebylo potřeba, aby ho jeho otec jistil. Pochválil ho a počechral mu vlasy. "Mám tě přihlásit do toho kroužku gymnastiky?" zeptal se pak - už se o tom jednou bavili, ale syn mu neřekl, zda by ho to bavilo.
Chlapec se vyšplhal na hrazdu a posadil se na ni, pak se ušklíbl, "nemusíš..." zakroutil hlavou. "Nechci do kroužku s ostatníma klukama..."
"Co s tebou dělala, když ste ani na hřiště nechodili?" stříbrnovlasý věnoval svému společníkovi zkoumavý pohled.
"Starala se o to, abych dělal domácí úkoly, jedl pravidelně a umýval se každý den," odpověděl mu na to Aome, poté si popotáhl z cigarety a zadíval se na dvojici otce se synem. Světlovlasý mezitím opravil nespisovné skloňování, které jeho dítě použilo.
"Yukito, to nejde... aby ses stranil kolektivu," řekl pak s povzdechem, mírně, až to vůbec neznělo, jako kdyby mu domlouval.
"Muselo to být docela hrozný..." Hachidori si pokývl, jemu samotnému by se nejspíš moc ve zlaté kleci také nelíbilo, ale i tak si dokázal představit mnohem horší věci.
Chlapec mezitím uraženě našpulil rty a zadíval se bokem. "Proč?" bylo roztomilé, jak se snažil vypadat co nejzamračeněji, i když to na jeho dětské tváři působilo podivně. "Nemám proč se s nimi bavit... a nechci..."
"Až budeš v práci, nebudeš už mít čas na přátele," poučil ho otec a povzdechl si. "Proto se musíš teď začlenit do kolektivu, najít si přátele a být v nějakém kroužku," šel na to úplně jinak, než jeho rodiče - byl ochoten dát synovi možnost dělat, co bude chtít, jen považoval za důležité, aby čas neplýtval. "To mi připomíná, že se ještě před večeří musíme podívat na matematiku," vzpomněl si.
Chlapec se stále mračil, "matika..." zabručel otráveně a dokonale z toho bylo poznat, jaký má na ten předmět názor. "Myslíš, že budu jako oni, když se nebudu s nima bavit?" bradou ukázal k mladíkům na lavičce, "ale já se s nima nechci bavit..." stál si stále za svým.
Světlovlasý otec se otočil po mladících a hned poznal toho, který dříve navštěvoval jejich restauraci. Sevřel na okamžik pevně rty k sobě a neodpověděl synovi, přičemž si Hachidoriho prohlédl, ale nakonec se podíval jinam. "S nimi," opravil ho automaticky pak. "Neříkám, že každý kolektiv je správný, ale... i tak, člověk žije ve skupinách a měl by žít, jinak se dostane na okraj společnosti nebo zůstane sám."
Yukito si ho okamžik zamyšleně prohlížel, "složité..." nafoukl nakonec tváře a seskočil z hrazdy, aby mohl zopakovat toč, který mu tolik šel.
Arata chtěl okomentovat pohled, který mu světlovlasý muž věnoval, ale nakonec jen sklopil oči a nijak se k tomu nevyjádřil. Nevěděl, jak se zachovat, jinak než se tvářit, že se nic nestalo - na to byl zvyklý. Chtěl by za ním jít, nějak se ospravedlnit, ale na takové věci už nejspíš bylo pozdě.
"Asi máš pravdu," usmál se na syna otec a zase pochvalně mu počechral vlasy. Chlapec byl víc po mamince, než po něm. "A výmyk na tu vysokou zvládneš?" ukázal na hrazdu, která byla výš než chlapec.
"Jasná věc!" zazubil se na něj chlapec, jako by úplně zapomněl na jejich předešlý rozhovor a přešel k vyšší hrazdě, aby se do toho mohl pustit.
Hachidori ještě chvíli váhal, než si potáhl naposledy z cigarety a vstal, aby se mohl ke dvojici u hrazdy pomalým krokem vydat.
Aome naklonil mírně hlavu na stranu, protože moc nevěděl, co druhý zamýšlí.
Stříbrnovlasý ke dvojici pomalu došel, "zdravím..." letmo se usmál na světlovlasého muže, pak se otočil na jeho syna. "Ty jsi Yukito?" široce se na něj usmál.
"A ty?" chlapec se na něj lehce zamračil, stříbrnovlasého pobavilo, že působí přesně tak, jak si ho z vyprávění jeho otce představoval.
"Arata..." odověděl mu, "znám se s tvým tátou..."
Světlovlasý muž si ho prohlédl. "Chodí k nám do restaurace, co máme s dědečkem," vysvětlil svému synovi. Trochu nevěděl, jak se zachovat a co od druhého předpokládat, ale nebylo v jeho povaze, aby reagoval jinak než klidně. Nechá ho říct, co chce - pokud to bude vhodné pro uši dítěte -, a pak odejde.
"Jde ti to..." zazubil se Hachidori na chlapce, protože neměl co k blonďákově představení dodat - i když byla pravda, že už ani do restaurace k nim nechodil.
"Samozřejmě!" Yukito si složil pyšně ruce na hrudi.
Otec mu počerchal vlasy, ale nic mu na jeho namyšlenost neřekl, protože chlapec v tom skutečně dobrý byl. Stoupl si za svého syna, který už stál na zemi a položil mu ruce na ramena. Podíval se na mladšího, ale nevěděl, co říct. Tak se jen ohlédl po Aomem.
Arata se k chlapci sklonil, "táta mi o tobě hodně vyprávěl..." prozradil mu a zasmál se jeho zamračení, "samé dobré věci..." mrkl na něj.
Starší se jemně pousmál, i když nevěděl, čeho tím chce druhý dosáhnout. "Jen ten černý flek jménem matematika kazí tvou pověst," utrousil k chlapci a podíval se na hodinky, které měl na zápěstí. "A myslím, že nás volá domů..."
Mladík se stříbrnými vlasy se narovnal, aby mohl věnovat lehce tázavý pohled muži před sebou, "mrzí mě, co se stalo..." povzdechl si.
Otec se sklonil pro školní tašku svého syna a přehodil si ji přes rameno. "Věci, které se odehrály v minulosti, se již nedají přepsat," řekl nakonec, i když působil, že mu na to neodpoví a bude předstírat, že to neslyšel. Sáhl chlapci na ouško, aby zjistil, zda není potřeba čepice, naštěstí byl skutečně teplý večer, tak ho podrbal za uchem a popohnal. "Jde se domů..."
Chlapec se podíval z příchozího mladíka na svého otce a zpět, protože pochopil, že se mezi nimi něco muselo stát, ovšem rozhodl se nechat vyptávaní až na doma.
Arata se zklamaně pousmál a rozloučil se s ním, než se naposledy zadíval na muže, "i tak se může odehrát spousta dalších..." navázal na jeho poznámku, i když už se blonďák měl k odchodu. "Tsume..." oslovil ho jménem, protože mu vadilo, že se na něj ani nepodíval.
Muž na okamžik pohlédl do jeho očí, ale žádnou odpověď k tomu neměl, tak zase pohled sklopil k synovi a nabídl mu ruku. Když mu ji sice s rozpaky, ale i tak Yukito dal, strčil svou i jeho do kapsy kabátu. "Tak, zababušíme je, aby neumrzli," pronesl a vydal se pryč. S mladíkem se nerozloučil.
Arata vytáhl z kapsy další cigaretu a zapálil si ji, potom se vydal zpět na lavičku za Aomem.
"Co to bylo?" zeptal se modrovlasý, protože si nemyslel, že se druhý bude znát s tak slušně vypadajícím otcem, který, bylo pravda, spíše působil jako starší bratr dítěte.
Jeho společník to odbyl jen mávnutím rukou a posadil se zpět vedle něho.

Aome otevřel dveře do svého pokoje, který měl, když ještě bydlel u rodičů. Bylo tam šero, protože ze zahrady osvětlené lampami oknem pronikal dostatek světla. Jeho pokoj se vůbec nezměnil, jak rodiče stále doufali, že se jim vrátí. Byli tam vystavené fotky ze všech vítězných zápasů v basketbalu, protože jako kapitán se fotil s trofejemi a se zbytkem týmu. Některé ze spoluhráčů si již ani nepamatoval.
Stále měl na dveřích skříně přehozený dress a v ní spoustu oblečení, které by neměl "venku", kam dát. A v případě drahých obleků ani kam vynosit.
Bylo to jako vstoupit do minulosti. Uchechtl se tomu a vtáhl za sebou do pokoje Hachidoriho. Zavřel tiše dveře, ale pak mu už bylo jedno, kolik hluku udělají, tak s ním jednoduše hodil na postel.
Byl v minulosti a zapomněl na svou jedinou budoucnost, která byla v očích jeho věštce.
Světlovlasý mladík chtěl něco poznamenat k tomu, jak pokoj modrovlasého - a celý jejich dům - vypadal, ale místo toho si přitáhl svého společníka k sobě a dravě se vpil do jeho rtů. "Docela zajímavé..." poznamenal s podivným úsměvem, opravdu by nečekal, když Aome přišel s tím, že půjdou k němu domů, že se nakonec dostane na až takové místo. Pak mu jednou dlaní rozepnul mikinu a vydal se pod látku jeho trička.
"Hmm..." bylo jediné, jak zareagoval a to ještě do rtů mladšího. Příliš se nerozpakoval, když se vměstnal boky mezi jeho stehna a otřel se rozkrokem o jeho. Nechal si sundat mikinu, stejně mu bylo horko, a přidal k tomu i tričko. V polibcích kousal a plenil rty druhého, jak bez sportu potřeboval vybít svou živočišnost a divokost.
Arata se jednou dlaní přesunul na jeho záda, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, přičemž mu na polibek odpovídal stejně. Volnou rukou se vydal k poklopci jeho kalhot a dal se do jejich rozepínání. Užíval si nezkrotnou dravost svého milence, ve které mohl sám na chvíli utopit vlastní myšlenky.
Starší se dostal jednou dlaní pod jeho oblečení, aby si mohl mezi nehty hrát s jednou jeho bradavkou. Ovšem vadilo mu oblečení, které překáželo, proto se na okamžik od něj vzdálil, aby ho mohl také do půl těla vysvléct. Kousavými polibky se pak vrhl na jeho krk.
Světlovlasý ještě chvíli bojoval se zapínáním jeho kalhot, pak pod ně dlaní vklouzl, aby mohl několikrát přes látku jeho spodního prádla přejet po mužství modrovlasého. Uklonil hlavu na stranu, aby uvolnil místo jeho zubům.
Aome sykl do jeho kůže, pod tím dotekem, protože už byl docela dost vzrušený. Přesto mu vyšel vstříc. Klesl s polibky až na jeho klíční kosti a ramena, poté se vrátil k jeho rtům. Jazykem plenil nekompromisně jeho ústa a zdálo se, jako kdyby úplně zapomněl na Susumu.
Mladší se lehce pousmál do jeho rtů a vybídl se mu, než se dlaní dostal i pod jeho spodní prádlo. V pomalých pohybech jen provokativně dráždil jeho vzrušení, nehty přitom mapoval horkou kůži jeho zad.
Modrovlasý jej ještě několik okamžiků líbal, přičemž mu rozepnul kalhoty a docela dost stáhl, než se zase na okamžik od něj vzdálil, aby mu je svlékl úplně i se spodním prádlem. Přejel mu dlaní po boku a prohlédl si ho. Někde vzadu v mysli si posteskl, že tohle tělo důvěrně nezná a necítí k němu nic kromě chtíče - nebylo to tělo jeho přítele.
Arata se otřel odhaleným stehnem o jeho bok a znovu si ho přitáhl k sobě, přičemž se divoce vpil do jeho rtů a oběma dlaněmi mu stáhl alespoň částečně kalhoty i se spodním prádlem.
Starší si ho začal připravovat, přičemž se znovu vpil do jeho rtů. Popravdě se příliš nehrnul do toho, aby si stahoval kalhoty sám, protože se viděl, jak se do toho s tím, kolik toho vypil, zamotá.
Stříbrnovlasý tiše spokojeně zasténal do jeho rtů, když do něj druhý pronikl prsty, a vyšel mu nenasytně vstříc. Polibky se sám přesunul na jeho krk, i když se nijak horlivě nesnažil zanechávat po sobě na jeho kůži stopy, jen si užíval její chuť a vůni.
V tempu, jakém se svlékali a jejich povahami bylo určeno i pro to následující, nemělo smysl dlouze si světlovlasého připravovat a být příliš opatrný. Navíc byl povolnější o to, kolik v sobě měl alkoholu a Aome stejně tak nedočkavý.
Dokončil jeho přípravu a podal si kondom, aby si ho mohl natáhnout. Jakmile se mu to povedlo, vnikl do těla druhého a nechal jen minimum času, než do něj začal přirážet.
Mladší semkl víčka k sobě, aby nemusel vnímat nic jiného, než tělo druhého, které si jej tak divoce přivlastňovalo, a lehce si skousl ret, když zakláněl hlavu. Objal modrovlasého stehny a mírně se prohýbal, jak se vybízel každému jeho pohybu, prsty zatínal do jeho kůže.
Aome jej líbal na kůži krku a jednou rukou si jej držel za bok, aby do něj mohl přirážet hluboko a přesně v takovém tempu, v jakém potřeboval. Necítil nic víc, než tělesné uspokojení a jak se přebytky jeho energie příjemně vybíjí.
Stříbrnovlasý mladík se jednou rukou přesunul do jeho vlasů a stáhl si ho k dalšímu divokému kousavému polibku, ve kterém zároveň tlumil vlastní steny.
Pro to tempo byla brzy jejich těla celá horká a zpocená, až se zdálo, jako kdyby se vysmívali zimě, která byla za oknem. Změnily pozice, když se Hachidori dostal nad Aomeho a ten se tak jednou dlaní mohl věnovat jeho rozkroku.
Arata se lehce prohnul a dlaněmi se opřel o pokrčené nohy staršího, aby sám mohl řídit tempo, v jakém dosedal na jeho vzrušení. Uvědomoval si, jak málo mu stačí k vrcholu díky té divokosti. Znovu se sehnul, aby si opět přivlastnil jeho rty.
Samotnému modrovlasému již nezbývalo moc. Dovedl k vrcholu nejprve svého milence, a až potom vyvrcholil i on sám.
Světlovlasý se okamžik jen pokoušel popadnout dech, teprve potom se nadzvedl, aby ho ze sebe nechal vystoupit, a položil se vysíleně vedle něj.


 


Komentáře

1 Jolly the Sad | Web | 23. února 2013 v 10:51 | Reagovat

Husté O.o to by mě nenapadlo že tragéd je taťka O.o
Nah, navrhuju Kouri/Hiso jako nejsladší pár planety! :D

2 kroketa | 24. února 2013 v 10:31 | Reagovat

To je kruté, že tragéd :D taky nemůže mít snadný život... ale vztah mezi ním a Aratou by mohl být zajímavý, uvidíme jak se to vyvine :)

3 Durcenwe | 27. února 2013 v 19:53 | Reagovat

A to nám to připadalo takové jasné, že je to tragéd. xD

[1]: Jolly,
nejen nejsladší, ale to vyplyne z příběhu.

[2]: kroketa,
možná se dočkáš svého "staršího" vztahu,  který jsi zmiňoval někdy předtím v komentu.

4 Nocturna | E-mail | 2. března 2013 v 16:14 | Reagovat

Mne tiež prišlo jasné, že je to taťka je tragéd :D Nevadí...
Ale ten koniec... Bol pre mňa normálne bolestivý. Jasné, vedela som, že sa to stane, aj Susumu to vedel, ale... Tak neskonale som dúfala, že sa to nestane. Aratu som mala doteraz tak rada, ako sa stará o šteňa, ako sa zmenil kvôli Tsume-mu? -ovi? (Ako sa to dokelu skloňuje?!), a teraz takto... nehovorím, že to bola jeho chyba, Kosei keby nechcel, tak to neurobí, ale... nyah, srdce ma z toho rozbolelo.

5 Durcenwe | 2. března 2013 v 21:54 | Reagovat

[4]: Nacturna,
u nás se příliš překvapivosti nedočkáš.
Tsumemu - myslím používáme.
Některé věci se musí stát, aby se něco změnilo ;)

6 Nocturna | E-mail | 3. března 2013 v 0:24 | Reagovat

[5]: Nechcela som vás uraziť, určite ma prekvapíte, ja len že to myslím bolo dosť jasné, že je to tak:)
Chápem. Veľa krát sa mi stane, že niečo chápem, prečo je tak, ako je, ale mrzieť ma to aj tak mrzí. Mňa to prejde:) A navyše, trochu menej ma srdce bolelo po ďalšej kapitole;) Ďakujem.

7 Durcenwe | 3. března 2013 v 0:41 | Reagovat

[6]: Nocturna,
nemyslela jsem to tak, že bys nás urazila. Je to fakt, že málokdy zahrneme do povídky něco opravdu překvapivého. Všechny páry jsou většinou od začátku úplně jasné xD

8 Nocturna | E-mail | 3. března 2013 v 0:48 | Reagovat

[7]: Gackte, to som rada :D Myslela som, že by vás to mohlo uraziť, že tu teraz nejako mudrujem, alebo čo :D Okej, ale som rada:)

9 R-sama | 19. března 2013 v 14:13 | Reagovat

*cítí jistou provinilost, protože za dobu své letargické nečinnosti prošvihla již 3 kapitoly* takže si to nyní musím vynahradit :)
setkání s "taťkou" je dost nečekané, ale zajímavé :) a když si tak čtu tuhle kapitolu tak mě napadá že Suguriho láska ke klaunům je pro mě docela nepředtavitelná, jsem dítě které vyrostlo na hororech a už si ani neumím klauna představit jinak než s rozmazaným rudým šklebem ve tváři a zrezlým zakrváceným nožem v ruce XD

10 Durcenwe | 23. března 2013 v 23:11 | Reagovat

[9]: R-sama,
je hezké, že si to dočítáš tak pozpátku.

11 Manami | 27. března 2013 v 21:17 | Reagovat

Takže tragéd byl taťka...

Poslední scéna, sakra, sakra, sakra. Jak to mohl Aome udělat? Aratovi to nevyčítám, ten byl od začátku jasný (:D), ale Aome? To je tak opilý, že ani neví, jak moc věštci ublíží? To si na něj ani nevzpomene?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama