*podrbe se ve vlasech*
Nejspíše se moc snažím vyhnout psaní referátu na polymery, který vůbec nevím, odkud začít, nebo nechci zjistit, že ta maturita z fyziky nebyla nejlepší volba a já nejsem v tomto oboru tak dobrá, jak jsem si myslela (tedy česky: "nechci zjistit, že jsem tupá jak poleno") a tak se uchyluji k něčemu takovému, jako je psát RDOV článek.
Asi se brzy odnaučím přemýšlet, protože kdykoliv si položím otázku "proč?" něco dělám, tak se uvedu do deprese a zoufalství mi začne svírat srdce. Nevím, možná učivo filozofie v maturitním ročníku není nejlepší načasování :/ a nebo prostě D má za sebou řadu špatných rozhodnutí, díky nimiž se stala tím, čím je. Klást si otázky a hledat odpovědi - to by se jistým lidem mělo zakázat.
To všechno kolem... mé sebedestruktivní sklony a ztracenost... nic se nezměnilo od posledního hlášení. Internet je plný informací a lidí - a přece chybí všechno, co tu bylo pro mne a proč já jsem tu byla. A nebo tu nikdy nic nebylo? Často se probouzím z vlastních bludů a znovu do nich nepadám, jen si tvořím další a další...
Začínají mne dohánět reálné problémy a je smutné, že je prázdno již úplně všude - chybí něco okolo mne a chybí něco ve mně. Za opakující se historii si můžu sama, protože se chci vrátit na místa, kde jsem přežívala a nebyla jsem nucena začít činně žít.
Nahoře ten trailer je z vcelku zajímavého filmu. Jsou filmy, které bych neměla vidět, protože ony jsou odstrašujícími a mně se to, čeho bychom se měli vyvarovat líbí. Bylo by hezké věřit virtuální realitě - stejně hezké jako žít příběhy, které si člověk napíše. Skutečně to u někoho funguje?
Když se ohlédnu, tak jem to také uměla. Tehdy... věřila jsem v tolik krásných věcí...
Měla bych se odnaučit přemýšlet. Stále si kladu otázky, odpovídám si za pomoci minulosti a cítím budoucí prázdno.
Co vede vaše kroky? Nechci se naučit znovu směřovat dopředu, jen bych chtěla vědět, zda některý z důvodů vaší existence a motivace přijmu, že je cený.
Minulou sobotu jsem měla maturitní ples. Povedlo se nám vystoupení, ale tím vším to pro mne končilo. Stále je tu to něco, co nedokáži popsat - ten pocit, že něco chybí, někde je prázdno a já cítím nezájem spojený se zklamáním. Nebyl tam nikdo z mé rodiny, protože jsme se tak na tom dohodli - chtěla jsem to mít rychle za sebou. Byly to zbytečné dny přípravy - kupování šatů, botů, česání se, malování... abych nakonec byla zhnusená. Nejspíše ze sebe, ne z nikoho jiného.
Jakmile jsem se převlékla do šatů, už jsem nedokázala vydržet nic. Rozbolela mne hlava z špatného ozvučení a já se snažila vydržet, třeba jen několik okamžiků, neutíkat... Nic. Jen jsem se cítila odporná - syfilistická tlustá stará děvka - a vůbec jsem se nedivila, že všichni byli úplně někde jinde než se mnou - jejich bujará zábava plná tance, jídla a alkoholu. Cítila jsem neskutečný odpor k sobě, zklamené očekávání a vcelku zoufale jsem se dostávala odtamtud.
Druhý den jsem se zabalila do mikiny Diru, hodila si přes hlavu kapuci a nebyla schopna ji stáhnout. Nemluvila jsem, protože jsem stále - kromě toho, že mne bolela hlava - měla před očima ten děs: míchající se pocit odporu a vidina, jak se složím po koncertu Kayi.
A že já se opravdu složím. Není v tom zaláskovaná touha sbalit hudebníka, Kaya se mi ani tolik nelíbí, jen patří ke skupině těch, kteří jsou mým doplněním. Bude se krásně smát a dělat všechna svá pseudo ženská gesta, ale ani jeden úsměv nebude patřit mně... protože nejsem chlapec, tedy jeho typ; a samozřejmě v sobě nemám dostatek ženského půvabu a krásy, kterou by se mnou chtěl sdílet.
Ani jednou se na mne neusměje, protože pokřivená zrůda a měla bych se halit, abych neznechucovala okol a neviděla v očch ostatnch odpor.
Chtěla bych zmizet, když nic jiného, tak alespoň nebýt vidět. Neexistovat. Klidně si ty léta, co mi zbývají odžiji, jen aby mne nebylo vidět a nemusela jsem mluvit.
Proč to sem píši? Místo, kde se nejlépe ztratí jakákoliv zpověď je právě tady, všichni sem můžou, ale nikdo nepřijde. Prázdno. Ano, je to takový krůček od FB, kde žijí mí spolužáci, ale sem se nikdo nedostane, protože nechce. Všechno žije na FB a tady je mrtvo. Úsměvné.
Kolik času má internet, než ho protipirátská opatření zničí? Až nás bude vláda kontrolovat, jak v knize 1984, tak se odlišní zcela potřou. Vše do sebe zapadá...
Vím, co je to kupovat si CDčka kapel, které se v ČR téměř neprodávají. Abych pak převracela koruny a rozhodovala se nad žrádlem pro koťata a jízdným... Pche. Měla bych dostat cenu za nepochopitelnost článků.
"Být vězněm uvnitř schránky, již si nikdy nepřál a přece si sám sebe nesl životem a nemohl tělo od duše separovat o nic více, než duši od těla. Chtěl být jen dokonalým, copak nedosažitelnost pro mnohé, má být překážkou jemu? Proč? A ptát se proč, když není nikoho, kdo by odpověděl na otázky je zbytečné. Tudíž je přece lepší nemyslet, neptat se, nemít o ničem informace a na nic názor. Stát se lhostejným ke světu, když společnost se stala bezohlednou k němu. Nedívat se okolo a jen jako tupý dobytek dál pokračovat vyhraněnou trasou tam, kam mu Ti povolanější ukážou. Ano, cožpak má na vybranou, když ani sám sebe nedovede přivést ke své idylické představě o těle, které by bylo hodno jeho nitra umělce, natož rozhodovat o vlastním osudu."
O tomhle je lepší nemyslet si nic...
Jen se dojím, že bude pozdě, až zjistíš, jako dokonalá jsi... ovšem ty si to nejspíš nikdy myslet nebudeš protože ten názor není Tvůj vlastní...