na Blog.cz

Spoluautor: Seiriel Gynwaell (blog)

Prohlášení: Tato povídka se žádným způsobem nesnaží hanobit Bleach a autoři Roku Humra si nenárokují žádnou z postav (pouze je zneužívají pro své osobní potřeby *perverzní smích ]xD*).

Žánr: komedie, shonen-ai/yaoi

Varování: Výskyt násilných scén, scén nevhodných pro děti, vulgarismů a nemyslů všeho druhu (kterých je tam nejvíce)

Anotace: Minulý díl nebyl podmiňován známou rovnicí, tenhle zase je - takže pět komentů, víte jak... y=1+2(1+(x:2)) ... Bylo to hektické, ta sem nekomuniovala, odtuď již snad budu..

Pozn.: Pro Bleache neznalé jsem přidala lehké seznámení s postavami (kdykoliv se objeví nová postava, seznámím vás), myslete na to, že většina z nich vypadá v povídce mladších, protože jsme přece jen na střední škole.

18.1
Dveře se otevřely téměř se zvoněním. Stříbrovlasý učitel nakráčel do třídy, aniž by se podíval na kohokoliv ze svých studentů, a hodil na stůl hromadu papírů, než vrchní podal Kirovi, aby je rozdal. Byly to testy. "Grimmjow…" s širokým úsměvem se zadíval na tyrkysovovlasého mladíka. "Nejen, že tvoje pitomost je na takové úrovni, že je očividně prudce nakažlivá," pohledem přejel z mladíka na jeho spolusedícího a pak na černovlasého chlapce v první lavici, "ale místo toho, aby ses s tím pokoušel něco dělat, působíš problémy celému svému okolí," povzdechl si, rozhlédl se a zamračil, "sednout, ostatní," zabručel, než se vrátil k Jaguerjauezovi, "řekneš mi, co s tím hodláš udělat?" pozvedl jedno obočí.
"Nerozumím vám, pane profesore," řekl klidně tyrkysovlasý chlapec. Jednou rukou se opíral o lavici, protože ho nikdy dlouhé stání na místě nebavilo a Ichimaru působil, že bude k němu mít ještě hodně dlouho řeč. Snad dnes byl v náladě, kdy prostě potřeboval si vybít všechny své frustrace. Dostal se k němu jeho test, samozřejmě za pět, co jiného...
"Čemu přesně nerozumíš?" stříbrovlasý učitel si znova povzdechl, "Ulquiorrova známka z posledního testu je velice podobná té tvojí a mrzí mě, že musím říct, že celý jeho test…" ušklíbl se a ohlédl se na mladíka, o kterém mluvil, "místo rvaček - o tom si ještě něco povíme, neboj se - bys měl začít konečně pořádně něco dělat… tvoje máma o tebe má starost…"
Grimmjow sevřel rty pevně k sobě. Chvíli jen tiše stál a sledoval učitele. Neměl mu na to co říct. Pokud si kvůli němu zasedl na jeho přítele, byla to ta poslední kapka. "Předpokládám, že dnes budu po škole," pronesl nakonec.
"Samozřejmě, ale nejen to…" učitel pokývl, "z té rvačky musíme vyvodit následky, měl bys být rád, že to byl profesor Kyoraku a ne někdo jiný, kdo vás tam našel, jinak by jste letěli všichni…" posadil se za svůj stůl, "i když si nemyslím, že Aizenoivi bude stačit něco menšího, aby se uklidnil," zašklebil se.
Jaegerjaquez kývl. Včera si jej docela nepěkně podala i jeho matka, takže jej nic, co muž řekl ohledně rvačky, nepřekvapilo. "Můžu si sednou?" zeptal se. Vyjadřovat se před třídou ohledně rvačky a obhajovat se, to bylo pod jeho úroveň, stejně by tomu nikdo nevěřil. Jak Aizena upřímně nesnášel, tak Kyouraka měl rád, byl to čestný muž, který Ogichimu alespoň se snažil porozumět a neodsuzoval ho.
"Sedni si…" zabručel stříbrovlasý, aniž by k němu vzhlédl.
Grimmjow se posadil a jeho pohled putoval k černovlasému chlapci v první lavici. V tu chvíli by dal cokoliv, aby seděl vedle něho. Potřeboval se ho zeptat na ten test. Jenže neměl žádnou jinou možnost, než počkat do konce hodiny.
...
Jakmile Ichimaru vyšel ze třídy a byl dostatečně vzdálen, aby nehrozilo, že se vrátí, Tyrkysovlasý vstal a tak nějak nedbajíc na to, že přece jen se spolu přes školu moc nebavil se svým milencem, se za ním vydal. Dřepl si před jeho lavici. "Ukaž mi ten test," šeptl k němu.
Ulquiorra na svého milence shlédl a postrčil k němu kousek papíru. Nebylo toho na něm příliš a většinu papíru zabíraly jen čmárance, které nedávaly příliš smyslu.
Tyrkysovlasý si písemku prohlížel. Popravdě se mu zdálo, že Ichimaru byl ještě na Cifera hodně mírný při známkování. Vůbec tomu nerozuměl. "Co se stalo?" zeptal se. Kdyby to nebyl test z doby, kdy spolu ještě nechodili, snad by se i domníval, že to druhý udělal naschvál. Ale takto netušil proč... možná opravdu jeho blbost byla nakažlivá.
"Bylo to den po tom…" rozhlédl se, ale ani kdyby si nemyslel, že je může někdo slyšet, ve třídě by nemluvil o polibku, "den po tom, co jsem… od vás utekl…" zašeptal a dal si pramen černých vlasů za ucho, zadíval se na druhého, nepatrně se při tom pousmál, "před tím na střeše, nebyl jsem v moc dobrém stavu…"
Jaegerjaquez mu vrátil písemku, přičemž se na nepatrný okamžik dotkl jeho ruky. Kdyby nebyli ve třídě, tak by ho silně objal a řekl by mu toho snad víc, teď jen zašeptal: "Promiň." Zadíval se do jeho zelených očí.
"Není to tvoje chyba…" tmavovlásek si vzal papír zpátky a založil ho mezi jiné matematické věci, než si začal vytahovat pomůcky na další hodinu.
"Hej, Grimme, tys mne předběhl, to je od tebe sprostý," ozvalo se ode dveří bělovlasé dvojče Kurosaki. Vešlo do třídy a rozhlédlo se, z Ačka ho většinou vyháněli ven, protože byl moc hlučný. Zatím si všiml jen několika pobouřených pohledů. Otočil se na Hisagiho: "Grimmova svačina se konfiskuje, házej..." Ale hned se podíval na chlapce, s nímž se bavil tyrkysovlasý. "Hele, Cifere, dík... třídní říkal, že neletíme jen kvůli tobě," řekl mu. Poté z kapsy vytáhl jedno zabalené modré lízátko a položil ho před něj. "Sice je dnes mé poslední, ale fakt si ho zasloužíš," zkonstatoval uznale.
Hisagi se sehnul k tašce svého spolusedícího a vyhrabal jeho jídlo, aby ho mohl hodit po Kurosakim.
"Eh…" černovlasý mladík vzal sladkost do prstů a překvapeně se podíval na Ogichiho, "díky…?" zašeptal opatrně a schoval si věc do kapsy, než skončil chystání a položil tašku znova vedle sebe. Nebyl si tak úplně jistý, jak tohle gesto chápat, ale nejspíš to bylo dobré znamení.
Bělovlasý ukázal Hisagimu, že už může házet. Svačinu bez problému chytil a podíval se na její obsah. Líbil se mu, i když věděl, že je tam několik věcí, které Grimmjow vůbec nejí. "Hej, Rangiku je na tebe děsivě nasraná, když ti tam dává ředkvičky," pronesl. "A vůbec, vstaň... Cifer určitě není na rytířské poklony jeho spanilosti - zatracený Renji a jeho opakování si dějepisu, už mi to leze na mozek!" Nohou naznačil, že pokud Grimmjow nevstane, tak ho kopne do zadku. "A vůbec... potřebuji tě právě teď v kumbálu na košťata..." Tyrkysovlasý vstal. "Ikkaku s námi chce mluvit," vysvětlil pak.
Tmavovlásek k nim vzhlédl, v zelených očích se mu podivně zalesklo. "Grimmjow," oslovil ještě svého spolužáka, než odejde s druhým mladíkem, "mohl bych s tebou o volné hodině mluvit, nedořešili jsme tu matematiku," měl chuť se pousmát, ale neudělal to.
Jaegerjaquez pouze kývl, ovšem Kurosaki to tak nenechal. "Teď jsi klesnul, Cifere, brát mi ho, když se s ním neuvidím po škole," hraně ztrápeně se na černovlasého podíval. Poté ovšem chytl Grimmjowa kolem ramen a už ho vyváděl ze třídy. "Hlavně to s tou matikou nepřeháněj, Grimí, šprti nehrají dobře baseball," bylo ještě slyšet, než se ztratili na chodbě.

18.2
Ulquiorra stál u zábradlí na školní střeše a lokty se o něj opíral, zatímco prsty rozbaloval lízátko, které dostal od bělovlasého Kurosakiho.
Tyrkysovlasý přišel jako vždy až jako druhý. Přešel k druhému, aby jej mohl zezadu obejmou kolem pasu a hned na přivítanou mu darovat polibek na krk. Spokojeně zavrněl a více se na něj přitiskl. Popravdě byl černovlasý ten jediný světlý bod, který mu po zákazu sportu a stýkání se s kamarády zbyl. Neměl, kdy jindy se uvolnit, než právě v jeho přítomnosti.
Druhý se na něj otočil a usmál se, natáhl se, aby ho mohl jemně líbnout na rty, "jak bylo v kumbálu na košťata…?" zeptal se s lehce škádlivým podtónem v hlase.
"Ogichi mi promlouval do duše, že nemám reagovat na tvé svody a zůstat jeho nevinným Grimmjowem," odpověděl nejprve s úsměvem a políbil jej na rty, poté si povzdechl. "Madarame byl nepříjemný, protože ta naše rvačka baseballu ublížit nemohla, ale tumbling už je delší dobu na pokraji zrušení a tohle mu nepomohlo... Ayasegawa to prý nese dost špatně."
Tmavovlásek ho pohladil po tváři a povzdechl si, připadalo mu nepatřičné, aby jako nezasvěcený odpovídal, že je mu to líto, i když by to myslel upřímně, "je to až tak zlý…?" zeptal se nakonec.
Tyrkysovlasý opatrně kývl, jako kdyby sám uvažoval a snažil se nebýt ovlivněn svým přáním. "Doufám, že nám to nezruší," zašeptal a povzdychl si. "Za to mi Shuren rozhodně nestál, nejde o to, že by jsem se bál toho, jak si na nás bude Madarame vybíjet zlost kvůli svému partnerovi, ale... baví mne to. Doufal jsem, že najdeme toho šestého člena a budeme moc začít chodit na soutěže. Ale takhle..." Pokrčil rameny.
Ulquiorra ho objal okolo krku a něžně ho políbil na tvář. "Vyřešíte to…" šeptl a vpil se do jeho rtů.
"Snad," pokrčil rameny tyrkysovlasý.
Ulquiorra se pousmál a znova se natáhl k jeho rtům, než se od něj odtáhl, aby si mohl mezi rty vložit lízátko, které dostal. "Nevím, Ogichi nevypadá jako typ, kterému by dělalo problém někoho třeba unést, kdyby to bylo třeba…" poznamenal s plnou pusou a chvíli cumlal, než vytáhl sladkost částečně ze svých úst a začal si s ní hrát mezi rty.
Grimmjow zakroutil hlavou - nemyslel si, že by pomohlo někoho unést, všechno to záleželo na řediteli a ten měl jedinou slabost: byl to trochu pyroman. "Asi mají pravdu ti, co tvrdí o Ogichim, že je ďábel, protože i ten prostý dar od něj je využit hříšně," zkonstatoval, když si uvědomil, že to Cifer dělá naschvál, aby ho vyprovokoval. "Mimochodem - budeš mít modrý jazyk a rty..." poznamenal.
Tmavovlásek se pousmál, "chceš?" nabídl mu lízátko místo odpovědi.
"A jak se bude Ogichimu vysvětlovat, že jsem zmodral?" zeptal se, přičemž si ovšem přitáhl ke rtům chlapcovu ruku s lízátkem, aby mohl ochutnat. Ne, že by nevěděl, jak chutná, bělovlasý Kurosaki v dobré náladě nosil i jemu.
"Hmm…" černovlasý mladík pokrčil rameny, "to nechám na tobě…" pousmál se a chvíli cumlal lízátko, než se natáhl, aby mohl svého milence políbit.
Kdyby Ogichi věděl... - pomyslel si Grimmjow trochu posměvačně, protože určitě by ho to zbavilo slov na nějakou tu chvíli, kdyby se dozvěděl, k čemu bylo použito jeho lízátko. Jakmile druhý ukončil jejich polibek, tyrkysovlasý se na něj podíval. "Stejně si myslím, že by ses měl teď držet u nás... Shuren je parchant a pokud nás nevyloučí, bude se chtít pomstít tobě."
"Vaše rytířstvo má o naši spanilost starost…?" chlapec pozvedl jedno obočí a znova mu nabídl lízátko, "nemyslím si, že Ogichimu by se líbilo, kdybych se držel u vás…" poznamenal.
Jaegerjaquez přijal tyrkysovou sladkou kouli a tím si nechal chvíli na rozmyšlení. "Možná je čas seznámit Ogichiho s krutou realitou," nadnesl poté, co pustil lízátko. Olízl si rty. Ta sladká chuť byla až nepříjemná a hlavně měl Grimmjow pocit, že od ní bude ulepený ještě dlouho. "Že rytíř se do spanilosti zbláznil..."
"Jistě z toho bude mít psychickou újmu…" Ulquiorra vážně pokýval hlavou. "Jistě se pak bude chtít mé spanilosti pomstít a veškerá snaha o udržení mé neposkvrněné krásy přijde vniveč…"
Tyrkysovlasý pokrčil rameny. "No, tak tedy ne... ale stejně si myslím, že bych tě neměl nechávat samotného," natáhl se, aby jej mohl políbit na čelo. Rozcuchal mu vlasy rukou a znovu mu daroval polibek na čelo. Pousmál se tomu, jak teď druhý vypadal. "Líbíš se mi, Cifere," vyznal se najednou.
Chlapec se na něj hraně zamračil, "připadám ti sexy s vlasama, jako bych zrovna vylezl z postele…?" zeptal se ho a lehce přejel prsty pod školní uniformou Jaguerjaqueza, po jeho boku.
"Možná mi to něco připomíná," odpověděl mu Grimmjow se zamyšleně našpulenými rty, i když mu to cukalo se strupem. "Těším se, až se budu vedle tebe probouzet," přiznal se šeptem a zavrněl. Bělovlasé dvojče Kurosaki by se mu smálo, jak je romantický.
"A pak že já tě kazím…" mladík na něj vyplázl jazyk zmodralý od lízátka.
"Hej, já to myslel zcela nevinně," bránil se tyrkysovlasý. "I když... se těším na celý plán - králičí večeři, soukromou pyžamovou party a raní probuzení vedle rozčepýřeného ptáčete, na kterém se dá také hodovat, pokud se panterovi nebude chtít něco jiného vařit." Políbil ho na nos.

18.3
Bělovlasý chlapec¹ stál ve dveřích a sledoval tumblingový tým, cvičící na veliké žíněnce vprostřed tělocvičny. Na předešlé škole dělal gymnastiku, chtěl v ní pokračovat, jen si nebyl jistý sestavou zdejšího družstva.
Bělovlasé dvojče Kurosaki se zastavilo v rozběhu, když uvidělo u dveří právě světlovlasého chlapce, který byl v jejich třídě nový. Přimhouřilo oči, jak přemýšlelo, co tam tak může dělat. To ovšem již ho kopla Hiyori do kolena. "Co děláš?!"
Do místnosti vešel Ayasegawa, který chlapce postrčil, aby také vešel. "Vedu nám posilu, i když si ji nezasloužíte," začal hned, místo toho, aby je pozdravil a nebo jim dal čas, aby oni pozdravili jeho. Bydlel s Ikkakuem skoro od základky, takže věděl, že když se člověk musí poprat, tak prostě musí, nehledě na následky, i přesto byl uražený. Na všechny... protože ohrožovali práci, kterou skutečně rád dělal.
Yukio se lehce uklonil, "zdravím…" zašeptal opatrně a rozhlédl se po členech tumblingu. Možná malinko působil, jako by chtěl, přes všechnu lásku k tomu sportu - byla to jedna z mála věcí, která ho zaměstnávala, ať byl kdekoliv, a měl ji doopravdy rád, nejen proto, že v tom byl dobrý - utéct. Pohledem putoval od bělovlasého mladíka, který působil jako divoký psychopat, k blonďákovi, který vypadal, jako by se měl každou chvíli rozsypat jako kostřička, pak k dívce, která z nich působila asi nejvíce jako kluk, a nakonec k chlapci, kterého viděl poprvé, ale byl podobný jednomu z Ashidových kamarádů. První věc, která ho napadla po tom, že vypadali spíš jako pouliční gang v gymnastických dresech, bylo, že je jich málo.
Ogichi chytil Hiyori, aby jej nekopala do nohy a zpacifikoval ji - přece jen byl silnější, zkušenější v boxu a vyšší. "Tyjo, poprvé, co mne pozdravil, asi se rozteču štěstím," pronesl sarkasticky a hodil si Hiyori na záda. "Jdeme trénovat to salto dozadu," řekl, protože se nechtěl seznamovat se světlovlasým.
"Kurosaki, slušně se představ," napomenul ho Yumichika, "a vy ostatní po něm."
Hirako se podivně pousmál, "nejsem si jistý, jestli Ogichi zná význam slova 'slušně'…" poznamenal a zadíval se na chlapce.
Yukio se nepohodlně ošil.
Ogichi postavil Hiyori na nohy a vysloužil si další kopnutí do kolena. "Kapitán Kurosaki Ogichi," řekl a jemně pokývl. "Více kapitánka Sarugaki Hiyori," představil i dívku, než jí dal pohlavek. "Schází nám tady třetí člen Jaegerjaquez Grimmjow." Otočil se. "To protivné je Hirako Shinji a vedle něj Plateado Arturo²." Poté se podíval na Ayasegawu, zda splnil svou povinnost a může jít.
"Nejsem to protivné…" ohradil se blonďák, "jen realista…" pokrčil rameny.
Příchozí chlapec si je chvíli prohlížel a bojoval s nutkáním se otočit a odejít nejen proto, že to na něj bylo nějak moc cizích lidí najednou - opět. "Yukio Vorarlberna," představil se. Vynechal prostřední jméno, německé křestní, které mu dala jeho matka, i tak si užil dost kvůli příjmení.
"Arturo, běž se rozcvičit s Yukiem," pobídl je Ayasegawa, "Ogichi, ty dnes budeš koza a salta se budou dělat přes tebe. Hiyori a Shinji, ukážu vám ten skok, který po vás budu chtít." Rozhlédl se. "Nemá někdo nápad, jak uklidnit Grimmjowovu matku, aby ho pouštěla alespoň sem, chybí mi tu druhá koza."
"Možná, kdyby někdo přesvědčil Ichimarua, aby ho normálně známkoval…?" prohodil Hirako kysele a i se svojí sestrou se vydal za tmavovlasým mužem.
Zelenovlasý mladík mezitím došel k Yukiovi a chvíli si ho prohlížel, "dělals to někdy…?" zeptal se ho pak.
Světlovlásek kývl, "sólo…" upřesnil. Ayasegawa už mu vysvětlil, že potřebuje šestého člena do týmu. O to víc měl chuť odejít, nerad se socializoval, o to víc ve společnosti, kde si připadal tak nepatřičně jako tady.
"Každý učitel má své způsoby a do těch se neplete, Shinji," řekl Ayasegawa a sepnul si vlasy. Měl na sobě fialovou teplákovku, ale i v ní působil velice ladně. "Ogichi, kozo jedna blbá, tys měl zůstat tam, kde jsi byl," povzdechl si. Bělovlasý vyplázl svůj modrý jazyk a udělal na žíněnce několik povedených salt, než se dostal na původní místo - potřeboval si dokázat, že přece jen je koza, protože toho umí víc než ostatní. "Chybí mi Grimmí," zakňučel, když šel na všechny čtyři.
"Kdyby tě viděl Ichigo, určitě by to ranilo jeho city…" poznamenal Hirako.
Arturo mezitím odvedl nového budoucího člena stranou, aby se chlapec mohl rozcvičit.

___

1 pro připomenutí Yukio, obrázek

2 Arturo Plateado, pozn. zde bratr Nelliel (jejich rodiče spolu nežijí), obrázek

18.4
Černovlasý seděl na lavičce a rozděloval sáčky se semínky různých květin, přičemž po očku pozoroval otce svého přítele, jak ryje záhon. Seděl ve stínu třešně a spokojeně si houpal nohama. Když si všiml, že se Zaraki¹ narovnal, aby si otřel pot z čela, zvedl se a donesl mu džbánek s vodou. "Můžu si to zkusit?" zeptal se dětským nadšením. Muž pobaveně zakroutil hlavou, ale rýč mu přece jen půjčil. Vega si nemyslel, že sám o sobě bude tak těžký.
Kokuto vyšel z domu a protáhl se, pak se zadíval na dvojici na zahradě. Ti dva si spolu až děsivě rozuměli, už jen čekal, kdy mu předloží hotovou manželskou smlouvu na podepsání. Věřil, že to bude ještě předtím, než jeho milenec dostuduje. "Co provádíte?" došel až k nim a zkoumavě si je prohlížel.
"Ryjeme," odpověděl s drsným výrazem Vega a zdálo se, že jeho dřívější tichá povaha byla ta tam - nemluvil příliš nahlas, ale působil jako mazlivé kotě, které se chvástá, že je kocour. Byl u toho roztomilejší, než by si připustil. Na sobě měl krátké šortky, které málem byly celé skryté pod dlouhým tričkem s tříčtvrtečními rukávy.
"Předveď se…" pobídl ho starší s širokým úsměvem a sklonil se, aby ho mohl políbit na čelo, než poodstoupil o pár kroků dozadu, aby mu udělal místo.
Černovlasý chlapec statečně uchopil rýč a z pomocí váhy svého těla jej zaryl do záhonu. Ovšem ta druhá část mu již tolik nešla, i když pochopil systém na páku. "Ggio je už unavený, divej, kolik toho zryl," řekl Zaraki starší, když se chlapec s tím mordoval a trochu mu pomohl - stačila mu na to jedna ruka.
Kokuto se rozesmál, "není to fér, když jste na mě dva!" vyčetl jim a posadil se na lavičku, kde ještě před chvílí byl jeho milenec. "Začínám si připadat jako vykořisťovaný manžel…" povzdechl si hraně.
Zaraki se vypravil za ním, aby položil džbánek s vodou na lavičku. "Ale notak..." plácl svého syna po rameni. "Mám pro vás na sobotu lístky na box," řekl pak a posadil se ke svému synovi, aby oba mohli pozorovat, jak se Vega snaží rýt, i když mu to nešlo.
"Hmm?" mladík zbystřil a otočil k němu pohled, "A čím jsem si to zasloužil… zasloužím?" zeptal se opatrně.
Muž pokrčil rameny. "Prostě tak..." řekl jen. Poté se přece jen sklonil k druhému a o něco tišeji pronesl. "Plakal, slyšel jsem ho plakat dneska, myslím, že ho pořádný box potěší," pokrčil rameny a znovu se od svého syna odklonil.
Vegovi se mezitím podařilo udělat první pořádné zrytí.
Kokuto se překvapeně zadíval na svého otce, potom putoval pohledem k mladíkovi u záhonku, měl o něj starost, napadala ho spousta důvodů, proč by mohl chlapec plakat, ale nechtěl se ho na to jen tak z ničeho nic zeptat. "Proč zrovna lístky na box?" otočil se pak k Zarakimu.
"Protože je to zábava," odpověděl jednoduše a vydal se k chlapci, aby si od něj vzal rýč.

___

1 pro připomenutí Ken-chan, obrázek

18.5
Kano se toulal v noci parkem, který byl na půl cesty mezi klubem - kde jeho otec oslavoval narození dcery společně se širší rodinou - a jejich domem. Odešel jako jeden z prvních, protože další den byla škola, přesto se nemohl nazývat střízlivým. To byl i důvod, proč se rozhodl dát si procházku, protože by nabuzen alkoholem a celý horký neusnul, musel vychladnout a uklidnit se.
Když procházel kolem hřiště, všiml si tam postavy světlovlasého chlapce, kterého by poznal kdykoliv, ač se čtyři roky vůbec nestýkali. Vydal se k němu. Možná jen jej chtěl poslat domů - bylo přece pozdě, neměl tu co dělat. A už vůbec ne sám!
Yukio zvedl pohled k příchozímu, když uslyšel kroky, a překvapeně zamrkal, když mu došlo, kdo to je. Vypadal nestabilně a nejspíš dost v náladě, ale očividně dost při smyslech, aby se vydal za ním s káravým výrazem ve tváři. Blonďák si otřel slzy a zhluboka se nadechl, "co… tady děláš?" nadhodil opatrně.
"To jsem se chtěl taky zeptat," usmál se Kano a sedl si na houpačku vedle něj. Několikrát se zhoupl, než se rozhodl raději to neopakovat, aby zbytečně neprovokoval svůj žaludek. "S tátou jsme slavili narození Midori," prozradil pak, "vracím se domů." Odmlčel se. "A ty?"
"Snažím se… nevracet domů, dokud si nebudu jistý, že tam nebude můj otec…" odpověděl chlapec s hořkým úsměvem a otočil se na hnědovláska. "Je tady pěkně, úchyl číhá za každým keřem, když se zasnažím, možná si mě i některý z nich vybere a zabije mě, i když to by byl pro mě příliš šťastný konec…" znova udělal ten svůj šíleně falešný široký úsměv, "líbí se mi tu…" zašeptal a snažil se potlačit slzy, které se mu draly do očí jen při pohledu na Ashida, který tady teď před ním seděl a byl tak bolestně nedosažitelný, že se mu z toho dělalo špatně.
Mladík kaštanových vlasů se k němu nahnul, aby mu počechral vlasy. "Přestaň s tím," řekl mu klidně a sjel rukou na jeho rameno. "Nikdy není tak zle," usmál se na něj povzbudivě.
"Není…?" blonďák opatrně vzal do ruky jeho dlaň a zadíval se na ni, než ji pustil, "Ashido…" oslovil ho, i když se na něj nedíval, "máš rodinu, která tě miluje a kterou miluješ, našel sis přítelkyni, která na tobě visí a úžasně se k tobě hodí, máš kamarády, je milion věcí, ve kterých jsi dobrý, můžeš si jednou vybrat, co budeš chtít dělat…" zhluboka se nadechl, "podívej se na mě!" hlas mu podivně zaskřípal, "moje poslední naděje," zarazil se, "ne…" zašeptal, "celou dobu jsem věděl, že to nikdy nemůže být tak, jak to bylo, jen jsem si nedokázal přiznat pravdu," byl odvrácený od mladíka s kaštanovými vlasy. Chvěl se a z očí mu pomalu stékaly slzy, "co mám dělat… abych tě přestal… tolik milovat…?" vzlykl.
Druhý k sobě pevně sevřel rty a zakroutil hlavou. "Žádný život není tak růžový, jak vypadá," zašeptal, "je tolik růžový, s jakou vytrvalostí za něj bojuješ." Chytl ho možná trochu pevněji za ruku. "Pojď sem," stáhl si ho k sobě, když se tím pohybem nebezpečně zakývala houpačka. Pevně ho objal. "Nesnaším, když pláčeš," pronesl.
Mladík se k němu automaticky přitiskl a schoulil se do jeho náruče, i když nedokázal zastavit vzlyky, které se mu stále nedařilo potlačit. "Nemám proč bojovat…" hlesl, ale bylo to tak tiché, a mezi vzlyky nesrozumitelné, že to Kano možná ani neslyšel.
"No tak..." šeptl k němu Ashido. Trochu se od něj odtáhl, aby mu mohl setřít slzy z tváře a cvrknout ho do nosu: "Přece nebudeš plakat, když jsme spolu... úsměv. Asi sebou začnu s takovou nosit jablkové bonbony, jako v dětství..." Povzbudivě se na něj usmál. "Ogichi je rád, že ses k nim do družstva přidal a celkově, budeš mít spoustu přátel... a nebudeš sám... a nebudeš plakat," pohladil ho po tváři, jak mu stíral slzy. "A já budu šťastný," jeho logika byla ovlivněná alkoholem. "Vše bude dobré, protože to říkám a mně přece věříš, no ne?"
Yukio se lehce usmál a i přes všechen smutek v jeho očích to byl zatím asi nejupřímnější úsměv, který se mu v přítomnosti hnědovláska podařil. "Děkuju…" zašeptal a podařilo se mu přestat tolik plakat, i když mu pořád ještě tekly slzy z očí.
Mladík s kaštanovými vlasy mu úsměv oplatil. Pocuchal mu účes a stoupl si. "Je čas jít domů," pronesl, protože ten čas byl i předtím, když on sám tam směřoval. "Doprovodím tě," řekl pak. "Sice nejsem nejstřízlivější ochránce, ale... až nás někdo bude chtít přepadnout, tak na něj dýchnu a on umře na otravu alkoholem, takže jsem ten nejlepší ochránce, jakého by sis mohl přát."
"Nemusíš to dělat…" poznamenal mladší, "ale… děkuju…" zopakoval a odtáhl se od něj, aby se mohl vydat domů.
…
"Půjdeš dál…?" nabídl Ashidovi, když stáli před velikými dveřmi sídla, ve kterém byl Yukio většinu dobu prakticky sám jen se služebnictvem, které si jeho otec mohl dovolit a měl ho, stejně jako většinu ostatních věcí, spíše jako předmět chvástání se a známku bohatství, než k opravdovému užitku. "Alespoň na čaj, kafe nebo tak…"
Kano se na chvíli odmlčel, ale nakonec kývl. Sice nebylo dobré chodit po návštěvách opilý, ovšem... ta trocha zvědavosti na poměry, v nichž žije Yukia, ho popohnala.
Mladík ho zavedl dovnitř a vzal ho po schodech do prvního patra a potom několika chodbami, než otevřel dveře do veliké místnosti. Naproti dveřím bylo jedno veliké okno a u zdi na pravé straně postel s nebesy, ve které by se vyspali bez problémů nejméně tři lidé. Naproti ní černý dřevěný stůl s počítačem a vedle něj skříň. Celý pokoj byl v zelených černých a bílých barvách. "Tohle je můj pokoj…" řekl nezúčastněně, "něco ti donesu, ale asi to nebude mít na věci, na které si zvyklý…" pokusil se o jemný úsměv.
Kaštanovlasý mladík se rozhlížel. "No," kývl, "dal bych si nějaký ovocný čaj," řekl, přičemž jeho oči těkaly po pokoji. Byl opravdu enormní. "Kam si můžu sednout?" zeptal se ještě, než chlapec opustil místnost.
"Kamkoliv…" chlapec mávl rukou a zmizel za dveřmi. Trvalo několik minut, než se vrátil s táckem, na kterém byla konvička s čajem a dva šálky.
Host se mezitím usadil do prostoru před postelí, protože mu připadal huňatý koberec lákavě a byl zvyklý i u sebe v pokoji si sedat na zem. Futon a nízký stolek v jeho pokoji vlastně ani nedávali více možností. Svlékl si mikinu, kterou na sobě měl a položil ji vedle sebe. Černé tílko nechávalo vyznít jeho svalnatější ruce, o jednu z nichž se opíral, i když seděl v tureckém sedu. Pozoroval světlovlasého, který se ve vší prostornosti pokoje doslova ztrácel, jak nebyl vysoký a působil křehce.
Mladík se posadil vedle něj a čaj položil před ně, více k Ashidovi, než nalil do obou šálků. Opřel si hlavu o jeho rameno a přivřel oči. Připadal si zvláštně.
"Máte hodně velký dům," řekl Kano, který popravdě byl zvyklý, že i někteří komentovali jejich rodinou cukrárnu a budovu, v níž byla, za nadprůměrně prostornou a považovali tudíž celou rodinou za bohatou. Nepatřili k nejchudším, toto ovšem byla zcela jiná úroveň. Nedivil se, že Yukio nemá svého tátu skoro nikdy doma - práce přece jen muselo být více než dost, aby člověk měl peníze na udržování takového přepychu. "Vlezly by se tu nejméně čtyři cukrárny," pronesl moudře, aby to nadlehčil.
"Je to… jen na ukazování…" pokrčil rameny a tón jeho hlasů byl podivným způsobem hořký, "můj otec chce, aby se vědělo, že si může dovolit žít v něčem podobném, i když je mu to na nic, když tu pomalu ani není…" povzdechl si. "Bylo by fajn, kdyby to byly ty cukrárny…" poznamenal.
"Možná by ses pak víc usmíval," zašeptal k němu Ashido a záměrně zavadil rty o jeho vlasy. Bylo to ochranářské gesto - možná chlapec potřeboval mnohem víc chránit, když byl doma, než když se potuloval po venku.
Yukio k němu vzhlédl a ještě více se na něj přitiskl, jako by jím mohl projít až na druhou stranu, kdyby se ještě trošku zasnažil. "Nepotřeboval bych ani čtyři cukrárny…" zašeptal a prohlížel si velikýma očima pár okamžiků jeho tvář, než se natáhl a opatrně ho políbil.
Ashido o tom málo přemýšlel, nejspíše vůbec... možná to bylo alkoholem a nebo nějakou zvláštní konstelací hvězd, ale nikdy se necítil v polibku tak přirozeně jako právě teď. Byl to on, kdo jemný dotek jejich rtů prohloubil a bez jakéhokoliv ostýchání si položil ruku na bok světlovlasého.
Yukia popravdě překvapilo, že ho od sebe tmavovlásek neodstrčil, ale nevypadal, že by mu to vadilo, když ho objal pažemi okolo krku a přitiskl se k němu.
Kano nenasytně spěchal. Společně s tím, jak ho vášnivě líbal, jej pokládal na zem a dlaněmi se dobýval pod jeho oblečení. Ani jej nenapadlo, že by druhý nemusel chtít, nebo by bylo správné toho nechat. Byla to záležitost čtyř let odloučení a v takové chvíli nehrála nevěra roli. Alkohol dávno dodal dostatek kuráže, teď se jen udržovala rychlost a jelo na vroucí palivo. A pokud to byla cesta do pekla, tak ať...
Mladší se zachvěl a vybídl se mu, sám mu začal vyhrnovat tílko, aby se dostal k vypracované hrudi a horké kůži. Prohnul se proti jeho dotekům a podařilo se mu skopnout čaj, položený kousek od nich, ale nevypadalo to, že by mu vadilo, že se vylil na huňatý černý koberec, kterým byla pokrytá celá podlaha. Jazykem vycházel vstříc tomu Ashidově a vpíjel se do jeho rtů stejně vášnivě, jako mu byli polibky darovány.
Kaštanovlasý ze sebe stáhl tílko, aby tak dal chlapci, po čem toužil a na oplátku si na druhém vynutil svlečení jeho trička. Bylo mu jedno, kam ty kusy oblečení dopadly. S polibky se přemístil na chlapcův krk, přičemž jednou rukou klesl až k jeho rozkroku, aby mu mohl rozepnout zip na riflích.
Světlovlasý tichounce zasténal a znova se mu vybídl. Nerozuměl tomu, co se dělo, proč druhý z nich dělal to, co dělal, a nejspíš to bylo způsobeno i alkoholem, který v sobě měl, ale chlapec mu nedokázal vzdorovat, i když toho možná budou oba litovat. Dlaněmi se vydal po jeho zádech a semkl víčka k sobě, bylo mu všechno ukradené, dokud mohl být s Ashidem.
Přesunul se polibky na jeho bříško. Nikdy by nečekal, že zrovna Yukio bude mít tetování a raději se na jeho význam neptal, protože nechtěl znát odpověď. Dávno se domníval, že veškeré obchody jeho otce nejsou čisté. Stáhl mu kalhoty z boků a ještě několik okamžiků jej líbal na podbřišek, než se vzdálil, aby i chlapcovy rifle mohly být odstraněny z cesty jeho vášni.
Chlapec se vytáhl do sedu, když se od něj druhý vzdálil, a jednou rukou ho objal znova okolo krku, aby se mohl vpít znova divoce do jeho rtů. Volnou dlaní se vydal po jeho hrudi.
Ashido mu oplácel polibky stejně nenasytně jako předtím, přičemž jednou rukou zůstal v jeho klíně, aby ho mohl přes látku spodního prádla vzrušovat.
Světlovlasý mladík sjel vlastní dlaní z jeho hrudi k pásku riflí, aby se s ním popral, než mu ten nepotřebný kus oblečení stáhne. Druhou rukou stále zůstával okolo jeho krku a přitahoval si ho k sobě.
Kano na okamžik přestal druhého dráždit, když si z kapsy vyndával peněženku, položil ji vedle sebe. Poté světlovlasému pomohl se stahováním vlastních kalhot a bral to společně se spodním prádlem, které nepovažoval za hodné jakéhokoliv zdržování. Sám byl vzrušený již jen z jejich polibků.
Znovu se jednou dlaní vrátil k práci na rozkroku druhého, tentokrát zajel i pod látku a byl tam dokud necítil, jak pod jeho doteky ztvrdl.
Chlapec se znova položil na záda, aby se mohl zbavit posledního kusu oblečení, který ho ještě halil, a stáhl si druhého na sebe.
Mladík kaštanových vlasů se nejprve vydal pouze na drancování Yukiových rtů a celkové dráždivé otírání se o jeho tělo, než si naslinil prsty a začal si ho připravovat.
Blonďák znova tiše zasténal a skousl si ret. Pohybem pánve vyšel vstříc jeho ruce a zaklonil hlavu. Semkl víčka k sobě a vnímal jen doteky hnědovlasého, které ho přiváděly k šílenství jen vědomím, že je to doopravdy on.
Ashido to nechtěl dlouho protahovat, přestože to byl úžasný pocit, když se tělo světlovlasého pod ním svíjelo. Jakmile si byl jistý, že jej dostatečně uvolnil, trochu se od něj vzdálil, aby mohl vytáhnout z peněženky kondom a natáhnout si ho. Trochu se mu třásly ruce, jak byl nemotorný doznívajícími zbytky alkoholu. Přesto se brzy vrátil k druhému a možná až nekompromisně si jej přidržel za boky. Ovšem to jen ze začátku - s tím, jak vnikal hlouběji do něj, se na něj skláněl, aby mu mohl být blíž a líbat ho.
Yukio se chytil rukama okolo krku hnědovlasého a nehty lehce zatínal do jeho kůže, i když zatím po nich na zádech druhého nezůstávaly příliš viditelné stopy. Stehny objal jeho boky a vybízel se mu celým tělem, tiše sténal do jeho rtů.
Kano nejprve přirážel táhle a do hloubky, jako kdyby vymezoval hranice jejich splynutí. Líbal chlapce nejen na ústa, ale někdy měl i přes svou vášnivost potřebu k němu být něžný, zkrášlit polibky kůži jeho víček a tváří, aby se nenasytně mohl vrátit k rtům a klesnout níž na jeho krk.
Postupně ovšem začal pronikat do jeho těla rychleji. Oběma rukama se přitom opíral o koberec, po němž možná nepatrně druhý ujížděl.
Chlapec zaklonil hlavu, cítil, jak se celé jeho tělo nepatrně chvěje touhou a všemi pocity, které v něm počínání druhého vyvolávalo. Jednou rukou se stále držel druhého a silněji zatínal nehty do jeho zad, druhou putoval k vlastnímu vzrušení.
Ashido změnil směr přírazů, když světlovlasého chytil pod koleny a možná ho trochu překvapilo, jak povolný a pružný byl... snad kvůli gymnastice. Začal do něj pronikat prudčeji a když cítil, že tohle tempo by sám dlouho nevydržel, tak přece jen znovu zpomalil. Pustil mu nohy a společně s táhlými přírazy, v nichž se sám třásl neexplodovaným chtíčem, si docela něžně hrál s jeho rty. Jednou dlaní vystřídal tu Yukiovu, aby mu sám dopřál víc.
Světlovlásek tiše sténal do Ashidových rtů jeho jméno a i druhou rukou se přesunul na jeho záda, kde po jeho nehtech teď zůstávaly světlé zarudlé stopy. Cítil, jak se pomalu blíží k vlastnímu vrcholu, i když by nejraději tuhle chvíli protahoval do nekonečna. Nechtěl se - už nikdy - vzdát té ochranitelské silné náruče, ze které se mu točila hlava.
Kano zrychlil pohyby ruky, která se starala o rozkrok druhého, protože chtěl, aby se druhým pod ním svíjel a sténal, dříve než on sám dosáhne vrcholu. S polibky se přesunul na jeho krk.
Když chlapec vyvrcholil, bylo to něco naprosto nádherného. S tou věčnou citlivostí, kterou v něm Ashido viděl, zasténal a zachvěl se. Silněji zaryl nehty do jeho zad a i celý zbytek pružného svalstva se na okamžik stáhl.
Kaštanovlasý se otřel o jeho tvář svou a mazlivě mu stiskl spodní ret mezi svými, než se napřímil a pevně si ho chytl za boky, aby mohl dosáhnout orgasmu svou energetickou a neústupnou cestou. Snažil se nebýt příliš dobyvačný, ovšem nejvíc si užíval prudké přírazy hluboko do těla druhého.
Yukiovy svaly se zatínaly s každým dalším přírazem druhého, třásl se a rukama svíral zápěstí svého milence, i když mu nijak nebránil v jeho pohybech. Přivřenýma očima sledoval tvář druhého, když hnědovlasý mladík vyvrcholil.
Kano se natáhl, aby jej mohl políbit na čelo a usmát se na něj. Vyšel z něj a sundal si kondom. "Kam to můžu...?" zeptal se, přičemž se trochu bezradně rozhlížel po pokoji.
"Pod stolem je koš…" prohodil mladík, aniž by se hnul z místa na podlaze a ukázal k tomu místu prstem. Převalil se na bok a sledoval druhého.
Když se druhý vrátil pouze si k světlovlasému klekl a vzal ho do náruče, aby jej mohl přenést na postel. Položil jej na ni a znovu políbil na čelo. "Doufám, že mne nevyženeš," zašeptal a zívl.
Chlapec se schoval pod pokrývku a nadzvedl ji, aby k němu mohl druhý vlézt, "vypadám, že bych tě někdy od sebe chtěl vyhánět…?" zeptal se, a když byl Ashido u něj, přitulil se k mladíkovi a vpil se do jeho rtů.