aneb Příliš hluboký film pro choromyslné
AOI HARU
Žánr: drama
Země původu: Japonsko (2001)
Délka: 83 min
Hrají:
Ryuhei Matsuda
Hirofumi Arai
Sousuke Takaoka
Yusuke Oshiba
Režie: Toshiaki Toyoda
Tenhle film mám čerstvě v paměti, protože jsem ho viděla na začátku tohoto týdne a popravdě se mi nestačil pořádně uležet v mysli - takže se omlouvám za případné zmatené či opakující se myšlenky v recenzi. Narazila jsem na něj náhodou přes nabídku na youtube a měla problémy s jeho stahováním, avšak musím říct, že jsem ráda, že jsem o něj nepřišla.
Na první pohled by se dal přirovnat ke Crows zero, na které jsem sem chtěla také dát recenzi (jenže jsem čekala, až se podívám na obě části, poté nebyl čas a předběhla mne Seiriel *možná sem ty recenze ještě dá*). Popravdě řekla bych, že prostředí je téměř totožné.
Ocitáme se tedy na předměstské japonské škole a já bych možná i vsadila levou rukou - pravou ne, protože vím, že to není pravda -, že je to ta samá, co v Crows zero. Skutečně se jí podobá, snad právě počmáranými zdmi, půdorysem, uspořádáním a hlavně střešními prostory. Musím se přiznat, že pro takové střední školy mám slabost a připadají mi hodně působivé (s ohledem na filmy, co se v nich odehrávají).
Avšak na rozdíl od Crows zero tenhle film není hrdinský epos o dobývání si svého "místa na výsluní", spíše vypraví o zoufalosti života lidí, kteří se nemohou dotknout svého snu, protože buď jej vůbec nemají a nebo jim brání cosi nepřekonatelného. Řekla bych, že se tento film přímo dotýká jisté bezvýchodnosti situace, v níž se ocitá dnešní mládež. Je příliš mnoho možností, které dávají podměty ke snění a hlavně k víře ve své sny. Posléze ovšem i přes nepřeberné množství příležitostí, zjišťují (nejen) studenti, že již nemohou dosáhnout všeho.
Když se k tomu přidá japonská společnost, není se čemu divit, že vznikají takovéto filmy. Vykreslující s přesností přílišné nároky a následné odevzdání se nebo zakázané přijmutí sebe samotného v pokusu o seberealizaci.
Proto si myslím, že tento film vypovídá o skutečnosti a je hodně reálný, ne snad vlastním obsahem jednotlivých scén, ale myšlenkami v něm. A bohužel se svou náplní netýká jen daleké "země vycházejícího slunce", ale přímo alarmuje stav našeho školství (snad o to smutněji, že veškeré poutavé japonské pozlátko v ČR chybí).
Ale raději začnu konkretizovat než pouze naznačovat, jak jsem já pochopila tento film. Aoi Haru velice věrně vykresluje studenty. Nejdříve mne na filmu zaujala postava jménem Kujo - ta role Ryuheiovi skutečně sedla, jistým způsobem se podobá Kanovi z Tabu Gohatto. Avšak po dodívání se na film jsem pochopila, že kdokoliv se ve filmu objeví je jistým prototypem a má svou vlastní hloubku, svůj příběh, který není možné opomenout.
Tedy rozdělením na hlavní a vedlejší postavy bych ničeho nedocílila, přesto chci upozornit na samý začátek filmu, kde se objevuje "parta" osmi chlapců z maturitního ročníku, protože vlastně o ní to celé bude.
Tito chlapci se dostanou na střechu a tam hrají hru, kdo dokáže tlesknout nejvíckrát. "Jsi-li šťastný, zatleskej!" A není tolik podstatné, kdo se stane vítězem, ale proč. Divák totiž pochopí, že člověk se nebojí, když je mu ukradený celý svět a ne pro svou odvahu, ale důvodem je pouhá lhostejnost.
Střecha se stane hlavním jevištěm, ne pro počet scén na ní se odehrávající, ale pro vše, co znázorňuje. Je nebezpečím, riskem, a přesto klidným místem, kde je člověk svobodný a daleko od všeho. A hlavně nutí člověka přemýšlet a dělat rozhodnutí.
O samotném příběhu toho nechci moc prozrazovat, abych nespoilerovala a nepřipravila vás o překvapení, přestože samotný film je často předvídatelný, avšak i přesto hodně nápaditý. Ale snad neublíží mé poslední zamyšlení v recenzi, že na všechny postavy je nutno nahlížet až lítostivým pohledem, protože nikdo z nich není špatný, ale všechny je zničilo prostředí, v němž žijí (a v tom mnozí diváci mohou spatřit sami sebe).
Tím jsme snad završila vše, co se týká myšlenek a pokusila se nastínit nepatrný zlomek všeho, co z toho filmu cítím - zbytek nejsem schopna doříct, protože je toho příliš a nedokáži to popsat (což vlastně je účelem filmu a ne mým *raději se do toho dál nechce pouštět*).
Tudíž mi zbývá jen zhodnotit zpracování.
Aoi Haru je podle mne krátký film s rychlým spádem, a přestože se tam toho asi ani tolik neděje, divák je zvyklý na lenivější tempo a všechny intenzivní zážitky musí prožívat v tu chvíli, aby mu neutekly ty další a on se neztratil. Na jednu stranu bych si přála, aby se tento film prodloužil, na druhou si uvědomuji, že kdyby byl delší, mohl by být i nudný. Z téhle jeho stránky mám rozhodně rozporuplné pocity.
K samotnému obsahu scén bych asi měla napravit celému filmu reputaci, že to skutečně není filozofický snímek s dlouhými záběry na přírodu, na lidi apod. Je sice dobře natočený s kvalitním soundtrackem, avšak na první pohled se zdá hlavně vulgární a nízký.
Školní prostředí je zde vykresleno dekadentním obrazem. Divák si užije zábavu pubertálních floutků, všechny jejich levárny, násilnosti a mocenskou strukturu střední školy založené na šikaně, nerespektování učitelů a lhostejnosti. Musím podotknout, že u tohoto filmu se člověk v některé chvíle zasměje - hlavně, když má rád určitý druh scén *neví, jak by je přesně pojmenovala: jsou typické pro filmy ze středních škol*.
Pokud zmíním, že kromě násilností a vulgarit se zde objevuje i "fekální humor" (u tohodle bych se raději nezastavovala, nebo bych vám začala popisovat, kolik různých spojitostí má v mém slovníku výraz: "fekální humor" a mnozí by to nechtěli slyšet - věřte! - ...), vykreslím snad celou škálu, co můžete očekávat.
Tudíž mohu ukončit svou zmatenou recenzi. Snad ještě poznámka, že ve filmu není žádný milenecký vztah a ani by se tam nehodil. A možná dokonce někomu bude připadat, že přátelství také ne... jen si uvědomte, že mnohdy děláme věci a "přicházíme pozdě" *narážka na konec filmu*.
Trailer:
Download:
Titulky: zde
Hraje tam Rhyuhei Matsuda!!! :3 OU JÉ